Ramadán v Istanbulu? Proč ne?

„Já bych s váma jela ráda, ale Luboš se bojí, že je Istanbul nebezpečnej“. Tak s tímhle přišla kamarádka poté, co jsem obeslala obvyklou apolinářskou sestavu s nabídkou naší další evropské cesty. „Co blbneš? Tam to bouchlo dvakrát na letišti a od tý doby je pokoj…“ říkám. „A ještě je ramadán, to bude přes den úplně klid, míň lidí, všichni budou hladoví a budou se těšit na večer, až si daj do nosu“ :-). No ale nebudu nikoho přemlouvat a vysvětlovat, že je v Istanbulu bezpečno jako všude jinde. Když se bojí, bojí, nedá se nic dělat. To se za rok v Londýně budu bát víc… Nakonec nás jelo 14! A tahle kamarádka se nakonec rozhodla na poslední chvíli přece jen jet. Rezervovala jsem malý hotýlek kousek od Modré mešity, s krásnou terasou a výhedem na Marmarské moře. Auto, které pro nás z hotelu přijelo, kapacitně nestačilo. Pro ně je počet 14 lidí ve skutečnosti 14 včetně řidiče a pomocníka, takže jsme jeli z letišti jako sardinky. Hotel byl na pohled moc pěkný, menší šok nastal na recepci. Jen dva pokoje ze sedmi souhlasily s objednávkou. Tři byly třílůžkové a dva byly ve vedlejší přístavbě, která byla fakt hrozná. Zvlášť suterénní pokoj bez oken a klimatizace. Já se tak strašně! nerada! hádám! v hotelích! Ale když to s nima jinak nejde… takže jsem byla protivná na jinak milou obsluhu recepce a na příští den se všechno vyřešilo k naší plné spokojenosti. Tím také skončila veškerá negativa tohohle šestidenního pobytu.

Personál nám přichystal na terase uvítací drink, kávu a pár zákusků a hned poté jsme vyrazili na první podvečerní procházku. Modrá mešita, Higha Sofia, pěšky na Sirkeci station, kde je peron pro Orient Express a zase zpátky, do krásné pasáže Arasta Bazaaru, kam jsme se zašili na první večeři. Stůl se prohýbal jídlem a pitím a tam jsem taky jedla nejlepší čokoládový fondán v životě. Je pravda, že když je ramadán, funguje město přece jen trochu jinak. Turistů se to samozřejmě netýká, ti jedí a pijou, jak se jim zlíbí a místním to ani moc nevadí. Výhodou je, že je víc místa v restauracích a bistrech. Zato na večeři musíte mít buď rezervaci nebo velké štěstí. Všechny restaurace totiž kolem půl deváté, co muezín z tlampačů ohlásí „cosi“, začnou nosit na stůl. Každý den je k jídlu předem určený základ, co všichni musejí sníst, restaurace mají navařeno předem a kolem deváté už je všude totáně plno. My jsme zvyklí jíst dříve, takže nám to nevadilo, jen na poslední rozlučkovou večeři jsem šla rezervovat stůl hned druhý den (a taky to tam omrknout, kdeže to budeme sedět, abychom měli hezký výhled).

Istanbul se od roku 2009, kdy jsem tam byla naposledy, moc nezměnil. Vlastně trochu ano, k lepšímu, protože se hodně historických míst rekonstruuje. Pro nás to, bohužel, znamenalo, že jsme v Modré mešitě viděli asi desetinu, v Yerebatanské cisterně nebyla voda, Yeni Camii byla zavřená úplně, Hippodrom byl pod lešením … což byla škoda, ale nedalo se nic dělat. Poprvé jsem jela novou linkou metra pod mořem (to tenkrát nebylo),  poprvé jsem používala Istanbul card (tenkrát byly jen tokeny), poprvé jsem byla v pořádném hamamu (tenkrát jsme byli jen v hotelovém). Když už jsme u toho hamamu, pro mě to byl asi největší zážitek. Blokla jsem pro nás (12 žen a 2 muži) tři hodiny samostatně v Agi Hamami, v kopci pod Taksimem. Výhodou bylo, že jsme mohli jít všichni společně a byli jsme tam jen my. V jiných hamamech to nebylo možné. Agi hamami jsou druhé nejstarší lázně ve městě a jsou smíšené, takže jsme si užli horké stoly i saunu společně. Při pěnové a peelingové masáži už ale na chlapy sahal jen chlap :-). Masér může sahat na ženu jen pokud by byla v plavkách, a ty žádná z nás neměla. Takže jsme chodily postupně za dvěma masérkama, které nás moc nestíhaly a návštěva se protáhla skoro až do devíti večer, různě jsme v lázních posedávali, pili jablečný čaj, prostě jsme si to užili. Jen ta cesta domů byla pak taková „vláčná“.

A ještě jednu věc tady zmíním, a tou je plavba po Bosporu. Kdybychom měli víc času, třeba ještě den navíc, plula bych i na Princovy ostrovy, na ně se dá dojet z Eminönü normální ferry. Takhle jsme zvolili klasiku plavbu, bosporskou. Před 11 dopoledne jsme se nalodili na trajekt plující celou úžinou, pod třemi mosty spojujícími Evropu a Asii a končili jsme v Anadolu Kavagi, malé vesnici s pevností na kopci, odkud je vidět Černé moře. Celá oblast je vlastně vojenským pásmem, cestou na kopec míjíte kasárna, všude jsou nenápadné ostnanté dráty a ploty, ale turistům to nijak nepřekáží. V Anadolu Kavagi se dá také báječně najíst všech možných mořských potvor. Za těch pár let se celé místní nábřeží obsypalo malými restauracemi a bistry, které se předhánějí v nabídce dobrot. Pokud si budete chtít „šlápnout“ na asijskou stranu, tenhle výlet je dobrou volbou. Návrat je kolem páté odpoledne a cestou budete jen koukat, fotit, točit a pít silný čaj za 1 liru.

Apolinářský zájezd se povedl. Jen nás bylo hodně na to, abychom si pořádně popovídali, společně jedli a společně relaxovali. Čtrnáct lidí je prostě už moc. Ale užili jsme si to, hotel byl nakonec velmi dobrou volbou jak cenou, tak místem, viděli jsme obrovský kus města, byli na představení kapely Mehter, v nočním baru s výhledem na Istanbul, v hotelu, kde pobývala Agatha Christie, projeli jsme Istiklal Cadesi starou tramvají, pařili se v hamamu, navštívili několik mešit, pluli lodí, jeli super novým metrem, zubačkou v tunelu, ochutnali desítky dobrot od baklavy k pečenému jehněti, nakoupili kůži, čaje a koření na Grand Bazaaru a celou dobu měli nádherné počasí. A taky jsme si užili i ten jejich ramadán, protože cestou na hotel jsme v parku u Higha Sophia každý večer vídali stoky lidí, kteří piknikovali v trávě. Nebojte se ramadánu, hlady ani žízní neumřete, spíš naopak.

Kontaktujte mě