Provence a Languedoc – září 2007

Původně jsem chtěla psát jen lodní deník z naší týdenní plavby na Canal du Midi. Ale pak jsem si řekla, že do důchodu leccos zapomenu a že naše putování jižní Francií bylo přece natolik výjimečné, že si zaslouží deníky dva….Už ani nevím, kde jsem na Canal du Midi přišla. Jestli v průvodci po Francii nebo na internetu. V každém případě plán na dovolenou na lodi ve mně uzrával dlouho. Ukázala jsem Honzovi články a obrázky o kanále a bylo rozhodnuto. Zjistila jsem, že je v Praze sice cestovka, která pronájmy lodí zajišťuje, ale přece jen si tyhle věci raději zařizuji sama.

Takže jsem našla, objednala, zaplatila a mohli jsme plánovat dál. Dala jsem si opravdu záležet, chtěla jsem pár dní před a pár dní po lodi poznat kousek Francie. Třeba Provence, před mnoha lety jsem četla knížku od Miroslava Horníčka Jak potkat slunce, a moc se mi líbila. Půl roku jsem pátrala po knihkupectví kvůli Obrázkům z Provence Honzy Šmída, ale marně – beznadějně vyprodáno a v knihovnách rozpůjčováno. Tak jsem využívala internet: koumala, četla, prohlížela, plánovala a pak už jen zase objednávala, platila a těšila se. Samozřejmě jsme se těšili oba…

Den D nastal v sobotu 15 .září. Ráno jsme vyjeli za pěkného počasí směr Francie. Dálnice byla v pohodě, žádné zácpy a tak jsme kolem čtvrté odpoledne dorazili do místa prvního noclehu, do malé vesničky u dálnice, jménem Danemarie sur Crete. Po dlouhém hledání (jedna značka žádná značka) jsme našli Domaine des Chaumes, domeček s doškovou střechou, stojící o samotě na konci vsi. Honza mu od začátku říkal „U tří mušketýrů“. Majitelka, robustní, ale šmrncovní dáma nás provedla domem, nechala nás vybrat si ze tří pokojů (byli jsme jediní hosté), vysvětlila, že máme k dispozici kávu, čaj, a že jdou někam pařit. Mluvila samozřejmě jen francouzsky, rozuměla jsem jí minimálně a Honza dělal, že rozumí skvěle :-). Pokoj byl nádherný, vonící novotou, čistý, s výhledem do zahrady. Celý dům byl zařízený s citem, s využitím skály zakomponované do vstupní haly, dole byly čtyři hostinské pokoje, hala a malá jídelna,  nahoře bydleli majitelé. Doporučila bych to všem, kdo by se nějak potloukal v této lokalitě….

Vyndali jsem si pár věcí z kufru a rozhodli se pro krátký výlet. Odjeli jsme autem do Besanconu, pár kilometrů vzdáleného většího města. Perlou Besanconu je Citadela s opevněním nad městem. Je od slavného vojenského stavitele Vaubauna. Bohužel pevnost byla přístupná jen do šesti večer. Prošli jsme se po hradbách a zamířili na chvíli do centra. Na náměstí, kde jsme parkovali, jsou dva slavné domy: rodný dům Victora Huga a dům bratří Lumiérových (o obou jsme neměla ani ponětí). Prošli jsme kus starého města, překvapila mě atmosféra, hezky upravené domy a osvětlené ulice. Kolem deváté jsme se vrátili na maison. Udělala jsem nám na noc výborný čaj a musím uznat, že tak dobré spaní jsme už dlouho na cestách neměli. Ráno nás čekala majitelka, udělala nám kávu, čerstvý džus, bagetky a pak nás čekalo něco neuvěřitelného – domácí marmelády. Šest druhů marmelád, nejlepších, jaké jsme kdy jedli. Skoro denně si na ně vzpomenu. Rozloučili jsme se s madam a vydali se na jih.

Dálnice do Dijonu byla skvěle upravená, ne, jako bývá drncání třeba z Prahy do Brna. Ve Francii nejsou dálnice levnou záležitostí, 100 km dálnice přijde klidně i na 10 Euro, zvlášť na jihu. Nejen proto jsme odbočili na okresku a dalších asi 100 km jeli nádhernou krajinou podél řeky Rhony, míjeli Lyon, Montelimar, Bollene a v odpoledních hodinách jsme hlavně díky GPS dorazili do vesničky Les Mages, kde jsme měli být dvě noci ubytovaní. Projeli jsme několikrát celou vesnici, ale hotel Le Clos des Arts nikde. A lidi taky nikde. Adresa na voucheru vyjetá z internetu hovořila o jakési ulici v Les Mages.

Po několikaminutovém bloudění jsme opustili vesnici, sjeli z kopce na hlavní ulici a naštěstí uviděli ceduli s názvem našeho hotelu. Místo se jmenovalo Larnac! Na třetí pokus jsme trefili nějakou uličku, která nás dovedla do hotelu. Vlastně to nebyl hotel jako takový, spíš nádherná, kamenná usedlost, dvě křídla s apartmány, velký dvůr s platany, dokonce muzeum nějakého místního sochaře a malý bazén v koutě zahrady.

Bylo to nádherné místo, na samotě, a díky krásnému počasí jsme se poprvé a naposledy vykoupali venku. Těch 10 minut v úžasně chladné vodě a tichu bylo pohádkových, než přitáhli dva zrzaví Holáni a začali ve vodě mlátit vosy. Tak jsme si vybalili věci, najedli se, Honza dal doutníček a vyrazili jsme do městečka Anduze, avizovaném v průvodci jako nádherné, klidné místo nad řekou.To nádherné místo bylo špinavé, smradlavé, částečně poblité a velmi, velmi hlučné. Nedělní pouť (cukrová vata, klobásy a česnekové placky) spěla ke konci. Statečně jsme chodili asi půl hodiny po ulicích a pak radši zmizeli. Cestou zpět jsme se stavili v místním hlavním městě, průmyslovém Alés, kde sice není nic zajímavého, ale prošli jsme se parkem, podívali na hradby a objevili docela hezký památník obětem první světové války.

Docela rádi jsme se vrátili do kouzelného Larnacu. (Jinak musím říct, že Larnac a jeho okolí, to je opravdu Bohem zapomenutá země, nic tam není, i benzínová pumpa vypadá jak z amerického filmu, zaprášená, s jedním stojanem a divně vyhlížející obsluhou …). Na dvoře pod platany sedělo asi dvacet lidí, tloukli do bubínků, jedli, pili, úžasně se bavili a já myslela, že mě budou křísit při představě mejdanu až do rána. Naštěstí to byli místní kombinovaní se stálými hosty, vychovaní ke klidu a tichu po desáté hodině. Na posteli 200×200 se spalo úžasně, málem jsme se v ní hledali.

Ranní snídaně za asistence zářijového sluníčka proběhla v místní kamenné, nádherně dekorované jídelně, kafe, čokoláda, croissant, sýry apod., prostě krásné ráno. Celý den nás čekalo cestování po kraji a my jsme začali v dopoledním Nimes. Zaparkovali jsme na kopci nad městem u Tour Magne z římského období. Prošli jsme přilehlý park a sjeli dolů do města. Nimes bylo ještě celkem ospalé, obešli jsme Arenu (jediné místo, kde jsou povolené býčí zápasy), podívali se na římský Maison Carrée a prošli centrum.

Na oběd jsme odjeli do nedalekého Uzés, což je úžasné malé městečko s nádhernou atmosférou. V poledne byl akorát čas na oběd, takže jsme si ochutnali klasické francouzské crépes, slané palačinky, v tomto případě se slaninou, sýrem a vejcem. Prošli jsme krásné uličky, Place aux Herbes, kde se točil film Cyrano z Bergeracu, navštívili jsme místní kostel a vůbec se nám odtamtud nechtělo.Ale čekal nás slavný Pont du Gard, velká atrakce Provence. Bylo horko, kolem 30 stupňů, půda celkem vyprahlá a turistů taky požehnaně.Ale stálo to za to. Pont du Gard je 2000 let starý aquadukt, kterým se přiváděla voda z Uzés do Nimes. Jedna část mostu je stará, druhá přistavěná a po ní chodí turisté. Stavba je to úžasná, na krásném místě v údolí, kudy protéká říčka a po ní jezdí na kajacích a kánoích skupiny místních i turistů.

Před pátou jsme dorazili do Avignonu. Nemá cenu v takových městech hledat místo na parkování v ulicích, takže jsme vzali zavděk prvními garážemi, naštěstí blízko Papežského paláce. Prohlídka tohoto sídla papežů nám trvala půl druhé hodiny, překvapily nás velké sály i malé místnůstky, dvě busty od Petra Parléře i socha Karla IV., která je na Novoměstské věži v Praze. Prošli jsme pak pěší zónu a dokonce se prošli po mostě, kde „všichni tančí“. Na Pont D´Avignon se ale netančilo, tančilo se pod ním a písnička to trochu upravila. Most vede jen do poloviny řeky a skýtá hezký výhled na město i na Papežský palác. Zmožení celodenním výletem jsme si sedli na jednom malém náměstí na dobrou kávu a těsně před setměním vyrazili na poslední místo tohoto dne – Chateauneuf du Pape.

Okolní vinice jsou nádherné, nelitovali jsme. Skoro za tmy jsme vyšlapali na kopec ve vsi, k malé polorozbořené věži, ze které byl nádherný výhled do kraje. Na malém náměstí sedělo pár místních, výjev jako z filmu, zamávali jsme starému pánovi v okně a vraceli se zpátky. Cesta směrem do Larnacu vede přes hory, je nezpevněná, špatně značená, ale za světla slušně sjízdná. Na půlce cesty nás chytla taková bouřka, že jsme neviděli na cestu. Musela jsem Honzu přemluvit, že ho navedu po normálních okreskách, i když si zajedeme. Nejdříve brblal, že mám blbý nápady, později zase brblal, že to mohl být skvělý adrenalin. Já vím naprosto jistě, že vydat se v té bouřce přes hory by bylo velmi, velmi riskantní. Dojeli jsme do Clos des Arts kolem jedenácté a spali jak polomrtví.

Ráno jsem po snídani vyrazili směr jižní Francie. Malou zajížďku jsme udělali kvůli přírodnímu úkazu jménem Cirque des Navacelles. V hloubce 400 m vyhloubila říčka Vis koryto, na které se shlíží ze dvou vyhlídek. Najít to místo ale není vůbec jednoduché. Značení ve Francii je trochu zvláštní, na můj vkus. Cedule vás upozorní na místo, ale jak je daleko, cedule neříká. Takže v tomto případě jsme hlídali ceduli s nápisem Cirque des Navacelles, patřičně za její šipkou zahnuli a čekalo nás 5 km neuvěřitelných serpentin do kopce. Pořád jsme čekali, že se někde objeví inkriminované údolí, ale vyjeli jsme na kopec a nic.

Krávy, rovina, dva domy, silnice kamsi a zase nic. Ujeli jsme asi 7 km a pak jsem navrhla se vrátit, že to tady asi nebude. Naštěstí si u jednoho z domů nějací maníci vyměňovali u auta nějaké faktury a poradili nám, že musíme ještě o hodně dál. Takže jsme dorazili na jednu stranu údolí, dívali se na ten zázrak (jedna z nejzajímavějších fotek, každý se ptá, co to je) po dobu Honzova kouření a zase jeli nějakých padesát kiláků do civilizace. Čas nám ušetřila úžasná nová dálnice až do městečka Pézenas, které jsme si trochu prošli a kolem 13.hod se naobědvali na místní promenádě. A pak už jen zbývalo pár kilometrů do Agde, kde jsme si měli na týden vypůjčit naši vysněnou malou loď…… a teď je čas na můj lodní deník, který je možno přečíst v sekci CANALBOATING.

Kolem desáté jsme se tedy ubytovali v hotelu Central v Carcassone. Byl sice po rekonstrukci, ale pokojů se to asi moc netýkalo. Dostali jsme klíče od pokoje, byl dost malý, na recepci jsme domluvila výměnu za vedlejší, mnohem větší pokoj. Žádný luxus to nebyl, ale na přespání to stačilo (za to tam byla nejlepší a nejbohatší snídaně).

O Katarech a jejich území jsme se dozvěděli z jednoho bedekru a moc nás to zaujalo. Představte si krajinu, divokou, nedotčenou, jedete po silnici druhé třídy hodinu a nepotkáte ani auto, ani člověka. Cestou jsme míjeli asi pět městeček, ve kterých byly zbytky středověkých hradů. Katarské hrady mají jméno i tradici, strážily celá léta přístupové cesty v oblasti a jsou nádherné. Celá krajina Corbieres je jako začarovaná, minimum lidí, středověké domy. Turisty navštěvovaná vesnice Cucugnan má dvě hospody, obě označené prestižní kuchařskou čepicí (něco jako regionální hvězdičky u Michelina :-).

Menu bylo více než lákavé, za dobré ceny, bohužel, hospoda byla narvaná k prasknutí a „neukecali“ jsme ani dvě místa „za chvíli“. Odměnou za prázdný žaludek nám ale byl výhled od místního větrného mlýna.Foukalo tak, že jsem ani nemohla fotit. Za půl hodiny už jsme stoupali po turistické stezce vedoucí do nejznámějšího katarského hradu Peyrepertuse.

Půl hodiny lezení do kopce, nepříčetnej Morávek, protože měl hlad, žízeň a chtělo se mu kouřit. Nicméně výhled do kraje stál za to, kafe pod kopcem nás uklidnilo a dokonce jsme výhodně natankovali a nakoupili v Limoux. Před večeří jsme se vrátili do hotelu a šli se ještě na chvíli projít po Carcassonne, navečeřeli jsme se v příjemné restauraci u brány, šli pro tu úžasnou fajfku a ještě naposledy se prošli kolem Canal du Midi, abychom se rozloučili…Středeční ráno bylo docela slunečné, po vydatné snídani jsme odejeli směrem na východ, a to do Séte. Tam začíná Canal du Midi a taky je to známé přímořské letovisko. Město má nádhernou promenádu plnou obchůdků, secesní domy včetně historického Grand hotelu a obrovské tržiště, které bylo ve středu dopoledne plné stánků a stánkařů s čerstvým pečivem, sýry, salámy, houbami, ovocem, ale i se šílenými kýči typu Holešovická tržnice.

Dalším cílem naší cesty bylo Montpellier, a po téhle zkušenosti se budeme městům nad sto tisíc obyvatel vyhýbat. Jen cesta do centra, v tomto případě k Chateu d´Eau, trvala hodinu, a tak strašně čůrat se mi snad v životě nechtělo. U parkoviště byly jediné záchody, zavřené, a nebýt malého bistra, kde jsem se zoufalým výrazem ani nemusela vysvětlovat co chci, musela bych udělat přinejmenším ostudu. Prošli jsme se kolem vodního zámečku a otráveně jsme se snažili vymotat z tohohle šíleného města. Zdrželo nás to tak, že jsme museli vynechat tři místa na pobřeží, abychom byli včas na lodi Tiki III.

V místě zvaném Stes Maries de la Mer, kde ústí Malá Rhona, vyplouvá dvakrát denně výletní loď a vozí turisty po chráněném území bažin –Camarque. Na tomhle území se volně pasou bílí koně, černí býci, všude jsou hejna plameňáků, volavek, chráněné druhy ptáků a rostlin. Po konci plavby jsme se ve výše jmenovaném městečku byli podívat v místní aréně na rádoby býčí zápasy, a protože byla nálada poněkud „manželsky mrazivá“, projeli jsme částí Camarque a dorazili do Arles, kde jsme měli zamluvený pokoj v hotelu Citotel Porte Camarque. Hotel byl nádherný, pokoj byl nádherný, prostě idylka. A došlo na královské dělení.

Honza si vlezl do vany a já se vydala na procházku městem. Arles je moc hezké městečko, s pěkným centrem plným historických budov. Je tam zachovalá aréna i divadlo, Constantinovy lázně a také Van Goghova kavárna. Tuhle kavárnu namaloval Van Gogh jako Café de Nuit. Šla jsem se podívat dovnitř a zamluvila dvě místa na večeři. Po sedmé jsem se vrátila pro Honzu do hotelu. Prošli jsme spolu ve městě základní trasu centrem a moje překvapení mu udělalo radost. Sice jsem se bála, že bude kavárna „profláknutá“, lákadlo na turisty se špatným a drahým jídlem, ale opak byl pravdou.

Jídlo bylo výborné za velmi mírné ceny, skvělá, i když trochu svérázná obsluha, výzdoba i nábytek jako v 19. století, prostě nádhera. Trochu menší nádhera ale byla noc v hotelu. Vedle v pokoji byl mladý pár s malinkým dítětem. Dítě celou! noc strašně plakalo. Kolem půlnoci jsem na ně šla zaťukat, jestli něco nepotřebují, zda jim nemůžeme pomoct. Otevřel mi mladý kluk do půl těla a velmi plynulou angličtinou mi řekl, že mají nemocné dítě. V pokoji bylo nahuleno, že ani nebylo vidět. Díky špuntům do uší jsem aspoň párkrát usnula.

Honza pak říkal, že ráno hned po šesté klaply dveře a bylo už ticho a že si myslí, že zmizeli bez placení a že ten pláč měli jen nahraný. No, nevím, asi se musím v životě smířit s tím, že možné je všechno. Ráno jsme se v klidu nasnídali v hotelové jídelně a zadali do GPS domnělou adresu mostu na kraji Arles, který je na jednom z Van Goghových nejslavnějších obrazů. Opět styl francouzských cedulí – název, směr a dlouho nic. Ale nakonec jsme zbytky slavného mostu našli, vyfotili a pokračovali dál. Počasí se hodně zhoršilo, začal foukat vítr a slabě poprchávat.

Čekal nás Tarascon. Malé městečko s hradem, který byl bohužel zavřený, vyfotila jsem Honzu před Tarasconskou obludou a šli jsme si projít městečko plné křivolakých uliček. Lidí málo, obchody zavřené, ale atmosféra hezká. Pár kilometrů odtud jsme se zastavili v Le Baux de Provence. Úžasné sklaní město v srdci Provence. Mraky turistů, placené parkovné a déšť. I přesto jsme skalní město prošli, včetně malých obchůdků se suvenýry. Koupili jsme si tam malý mlýnek s provensálským kořením a pytlíčky s levandulí. Honzovi se strašně líbil jeden gobelín na stěnu (byl fakt nádherný), měli jsme na něj i peníze, ale neměli bychom ho kam doma dát. V obchodě, kde ho měli vystavený, byl starý tkalcovský stav, právě na takovéhle krásy, co majitel prodával.

Odjížděli jsme za deště do městečka St.Rémy de Provence, proslaveného blázincem, kde Van Gogh zemřel. Na místě jsme zjistili ještě jednu slavnou osobu, rodný dům a kašnu tam má Nostrodamus. Poučeni z předchozích dní jsme po půl jedné zapadli do jedné z prvních volných restaurací. (Není čas na hrdinství, ani na hledání dobré restaurace, kolem jedné je už všude plno a obědy jsou do dvou. Pak se zavírá, hosté nechodí). Malá hospůdka, vyloženě rodinný podnik, čtyři stoly, menu za 11 Euro. Prvotní nedůvěra se změnila hned při předkrmu. Dala jsem si rybí polévku, kterou mi přinesli v asi dvoulitrovém kýblu, zvlášť opečené kousky chleba, česnek na potření, nastrouhaný sýr, koření…

Snědla jsem asi pětinu a už nemohla. Honza si dal jako předkrm místní terrinu. Přinesli mu asi desetilitrovou mísu s fantastickou paštikou, každý ať si nabere, co chce. Byla vynikající. I hlavní jídlo (já lososa po provensálsku, Honza pečené kachní stehno) a zákusky (já zmrzlinu, Honza koblihu nacucanou koňakem). Odcházeli jsme navýsost spokojení k Nostrodamovu domu a kolem druhé opustili městečko.

Bohužel počasí nám nepřálo ani v dalším kouzelném místě, Isle de la sur Sorge, kterému se říká provensálské Benátky. Městečko je na kanálech, kolem řada nízkých roztomilých domečků, ale déšť a vítr nás brzy zahnal do auta. Stačilo popojet dvacet kilometrů k městu Gordes a příznivé počasí nám dovolilo navštívit místní atrakci – Village des Bories. V kamenných „chýších“ tady žili lidé už od 16. století až do konce první světové války. Chýše jsou z na sebe naskládaných plochých břidlicových kamenů, některé sloužily jako příbytky, některé jako stáje.Místo je zajímavé, skoro magické a život v Bories musel být velice drsný. Později odpoledne jsme dorazili do Roussillonu, tzv. Okrového města.

Množství turistů nás odradilo od návštěvy místních žluto-oranžovo-červených skal, takže jsme si jen v obchůdku se suvenýry koupili dva krásné pohledy a vyfotili si obchod s práškovými barvami. A vydali se vstříc našemu největšímu zážitku téhle dovolené…Na trase jsme míjeli vesnici jménem Lacoste. Na vrchu vesnice je hrad stejného jména, který v minulosti patřil nechvalně známému Markýzi de Sade.Zastavili jsme pod kopcem, na kraji vesnice, Honza dal cigáro a kochali jsme se krajinou. Na protějším kopci je městečko Bonnieux, kde mají své domy slavní a známí lidé.

Pak jsme nastoupili do Olafa, zadali do GPS další místo, ale trasa vedla nahoru k hradu. Před hradem nás navigace posílala do malé hradní uličky, z kopečka dolů, po kamenném dláždění. Přišlo mi to jako nesmysl, varovala jsem Honzu, že je to strašně úzký, ale nedal si říct. Asi po padesáti metrech bylo jasné, že bude zle. Obě zrcátka už byla sklapnutá, po obou stranách auta asi dva centimetry. Nutila jsem Honzu to vycouvat zpátky, ale jel pořád dál. Uviděl totiž pod kopečkem zadek nějakého auta a odvodil si, že když tam zajel malý tranzit, musí tam dojet i on. Za námi už se kupili turisti, kterým bylo jasné, že se přes nás nedostanou a já začínala ve slovníku hledat slova jako hasiči, autogen apod.

Najednou se objevil místní kastelán, který nám perfektní angličtinou oznámil, že takhle se tam zašprajcneme navždy, protože naším směrem nikam neprojedeme. To druhé auto bylo nějakého restaurátora, který tam bůhví kdy zajel odspoda. A ten nám pomohl tím, že vyjel svým autem a Honza nás mohl otočit u něj na dvorku a vyjet. Celá akce trvala asi půl hodiny a závěr byl ten, že jsme měli rozdílný pohled na barvu dýmu kouřící spojky. Honza ji považoval za modrou, já za temně šedou. Zážitek to byl hroznej, ne každýmu se podaří projet hradem.

A ještě horší bylo, že nás čekala cesta plná serpentin do dalšího hotelu a další den samé stoupání a klesání. Honza byl strašně rozhozenej a já pěkně naštvaná, že mě neposlouchal. Díky naší úžasné GPS jsme dojeli mnohem složitější cestou a s hodinovým zpožděním do Le Grand Logisson, kde jsme měli přespat. Recepce zavřená, v jednom z apartmánů lidi, kteří nic nevěděli. Za chvíli nás malý kluk dovedl k malému domku za areálem, tam jsme se doptali a na dveřích recepce objevili dopis:„Paní Morávková, jděte dvacet metrů za dům, zahněte doprava, dřevěné vstupní dveře, první patro, apartmán ten a ten, klíče jsou ve dveřích, parkovací místo tam a tam, uvidíme se ráno při placení“. Apartmán byl obrovský, obývák s kuchyní, dvě ložnice, koupelna, záchod. Povlíkli jsme si, a protože bylo kolem osmé, jeli jsme 8 km autem do nejbližšího města, protože nám ještě ke všemu docházel benzín.

A málem se opakovala situace z Lacoste. Skončili jsme ve slepé uličce před nějakou garáží a tak tak jsme vyjeli. Úplně hotoví jsme se bez benzínu vrátili do hotelu, vlezli si do vany a skoro spolu nemluvili. Usnuli jsme jak zabití a teprve ráno jsme se pořádně podívali po okolí. Le Grand Logisson je celý velký areál s bazénem, na krásném místě, na samotě, ideální pro týdenní pobyty rodin nebo jako výchozí bod pro výlety na kolech apod. Celý apartmán nás stál na noc 45 Euro bez snídaně.A bez snídaně jsme se další den ráno již podruhé vydali do blízkého Vallensole hledat benzínovou pumpu. Objevili jsme jednu, asi místního zemědělského družstva, jak z padesátých let a zatímco Honza tankoval, došla jsem koupit čerstvé pečivo do místní pekárny. Krátká porada – holt musíme zariskovat. Spojka vydržela, takže se vydáváme směr kaňon Verdon. Ještě předtím se stavujeme, spíš náhodou, v Moustiers Ste Marie.

Je to malá vesnice přilepená ke skále. Dostala jsem na ni tip jak v průvodci, tak od Kryštůfka, že se tam krásně snídá na náměstí. Sice jsme neposnídali, ale prošli jsme celou vesnici a zdrželi se na pátečním trhu, kde jsme si koupili tři úžasně vonící salámy s bylinkami. Cesta ke kaňonu vedla kolem umělého jezera San Croix a města Aiquines, kde jsme se zastavili na zámku, který má čtyři věže ve tvaru pepřenek. Počasí nám přálo, bylo polojasno a povíval lehký vítr.Kaňon Verdon je dalším přírodním úkazem jižní Francie, místy je až 700 metrů hluboký a na silnici vedoucí po vrstevnicích se sotva vejdou dvě auta vedle sebe. Vyhlídky jsou asi každých 5 km včetně mostu Pont de´ĺ Artruby, který v jednom místě kaňon přemosťuje. Cesta nám trvala skoro dvě hodiny a ujeli jsme asi 50 km, ale scenérie je úžasná.Jen jsme pořád trnuli, co spojka, zda vydrží. Kolem poledne jsme dojeli do Castellane, malého městečka s krásným náměstím a úžasnou zvonicí na vrcholku skály (jak to tam vylezli postavit, nechápu).

Byl čas oběda, tak jsme se netrápili složitým výběrem, Honza si dal pizzu a já jeden z mnoha druhů salátu. Čekala nás cesta oblastí Gorges, údolím říčky Loup, která vede ze severu téhle lokality až dolů na jih, k moři. Na jednom z kopců se tyčí městečko Gourdon, proslavené výrobou parfémů. Moc se nám tam nechtělo, ale nakonec jsme si sedli na kávu na terase s úžasným výhledem na dvacet kilometrů vzdálené Cannes a moře a krásně si odpočinuli. Poslední zastávkou před Cannes bylo slavné „město parfémů“ Grasse. Je v něm nejen slavná Fragonardova továrna na voňavky, muzeum a místní obchod s vůněmi, ale taky v jednom z kostelů několik volně si visících Rubensů. Město jako takové je hodně komerční, zaměřené na turisty, ale aspoň vás nikdo nenutí nic kupovat.

Kolem šesté jsme konečně zaparkovali v tiché uličce vilové čtvrti v Cannes. Hotýlek Ideál Séjour byl velmi příjemný, s majitelkou, která se starala o všechno včetně úklidu a přípravy snídaně. Dostali jsme modrý pokoj s modrou koupelnou, s výhledem do zahrady. Super, to se to bude spát. Dostali jsme od majitelky mapu města a tip, kam jít a čemu se raději vyhnout. Do centra to bylo pěšky 15 minut, ale cesta nebyla složitá a za chvíli jsme byli v přístavu. Stovky lodí, z většiny z nich čišelo bohatství a vlajky Kajmanských ostrovů a Bermud apod. dávaly tušit, že odsud se „řídí obchody“. Západ slunce nad Cannes byl nádherný a nekazil ho ani dost hrozný design paláce filmového festivalu. Všichni se fotili na rudém koberci nebo s figurínou Brada Pitta, ale oboje jsem si odpustila.

Prošli jsme skoro celou promenádu, kolem desítek luxusních hotelů a obchodů prestižních značek a vrátili se zpátky do staré čtvrti. Napadlo nás najíst se v prvním bistru s palačinkami, ale ještě jsme se vydali do kopce uličkou, kde kromě restaurací nebylo nic, jen ceny nehorázné. A tak jsme se dostali nad Cannes, k pevnosti, ze které byl nádherný výhled na celé město.Nakonec jsme si dali palačinky v tom prvním bistru a kolem desáté se vrátili do hotelu. Spokojeně jsme usnuli. Kolem půlnoci se začali v hotelu scházet hosté. Chodili z pokoje do pokoje, pokřikovali na chodbě, cinkaly skleničky….probíhal veletrh aut, pravděpodobně to byli návštěvníci nebo vystavovatelé, ale bordel dělali neskutečnej. Máme prostě s klidem v hotelích smůlu.

Po snídani jsme se rozloučili s majitelkou (hotel byl jinak vážně moc fajn, i díky místu nejdražší bydlení na celé dovolené) a vyjeli na „pobřežní“ trasu předposledního dne.První zastávka byla na Cap des Antibes, ze kterého bylo vidět jak celé Azurové pobřeží, tak zasněžené vrcholky Alp v dálce.Podél pobřeží jsme přejeli do Nice. Procházka po Anglické promenádě byla kouzelná, svítilo sluníčko, modré moře, dokonce jsme si tam dopřáli trochu kultury, ze všech možných muzeí jsme si vybrali Chagallovo muzeum. Byla tam expozice jeho obrazů zaměřená na svatební a biblické téma. Výstava byla úžasná, oba na Chagalla trpíme. Po obědě jsme pokračovali skrz Villefranche sur Mer směr Monako. Pobřežní cesta se klikatí nad mořem, jen škoda, že z auta toho moc vidět není. V Monaku jsme se zastavovat nechtěli, obludné paneláky v centru města nás opravdu nelákaly.

Co nás lákalo, tak vesnice Roquebrune Cap Martin, ze které je nádherný výhled na moře a okolí. Jenže: skoro hodinu nás zdržely tři francouzské mladé „dámy“. Na jedněch světlech Honza prudce zabrzdil na červenou, auto za ním pozdě zareagovalo a další do něj ťuklo. Rozpoutala se půlhodinová hysterická hra na silnici, kde my dva trvali na tom, ať zavolají policii, ony trvaly na tom, ať jim dáme číslo pojistky nebo peníze. I když šlo o vysklenou mlhovku, řvaly jak pominuté a musím říct, že Francouzsky jako takové v mých očích velmi klesly. Po hodině to skončilo jejich odjezdem a bohužel to byl poslední a dost hrozný zážitek z Francie…Za pár minut jsme přejeli francouzsko-italskou hranici a podél pobřeží dojeli až do Janova.

Moc si tu cestu nepamatuju, byli jsme hrozně vytočení tou scénou s těma hysterickejma blbkama. Velkým obloukem jsme se vyhnuli Milánu a po celkem nezáživném odpoledni na dálnici dorazili kolem šesté k Lago di Como na italsko-švýcarských hranicích. Asi půl hodiny jsme hledali Albergo Tratoria La Vignetta v městečku Cernobbio. Cernobbio je na břehu jezera Como, takové to italské středisko s malými hotýlky. Ubytovali jsme se v pokoji s výhledem na jezero, pokoj byl velmi obyčejný a byla v něm docela zima, přece jen už jsme byli v horách a končilo září.

Vydali jsme se k jezeru, atmosféra připomínala loňskou dovolenou u Lago di Garda, prošli jsme centrum města, ale žádná z restaurací nás nepřesvědčila jít na večeři dole ve městě. A protože nás majitel našeho hotýlku zval, ať vyzkoušíme jejich domácí kuchyni (žádnou pizzu, tu tady nevedeme!), najedli jsme se nakonec tam. Příjemná místnost pro hosty, s krbem, byla tam cítit rodinná tradice. Honza si dal specialitu podniku, což byly úzké nudle s mušlemi a strašně si pochvaloval. Já si dala vepřové medailonky na čerstvých houbách se zapečenou bramborovou kaší a jídlo bylo výtečné. Spalo se dobře, i když byla v pokoji zima a ráno jsme po poměrně chudé italské snídani (ale italské kafe je nepřekonatelné) vyrazili domů. Tři kilometry od Cernobbia jsme přejeli do Švýcarska.

Švýcaři to mají vymakané. Nekontrolovali nás, nicméně hned po projetí pasovkou nás nahnali stranou, čekali jsme, co bude. Nic. Přišla holka, prodala nám dálniční známku, dala 5 švýcarských franků pro štěstí a mohli jsme jet. Hned za hranicemi nás sevřely zasněžené Alpy a nepustily celé Švýcarsko. Průsmyk u Sv. Bernarda jsme projeli krokem, venku bylo asi 5 nad nulou, už jsme byli unavení a těšili se domů. Cesta byla bez problémů a večer jsme dorazili do Prahy.

Tahle dovolená opravdu nebyla odpočinková (odpočinkové dovolené máme vlastně jen v Benátkách), ale užili jsme si ji. Až se to v nás uklidní, hlavně podle fotek zjistíme, na kolika úžasných místech jsme byli, kolik jídel jsme ochutnali, kolik lidí potkali. Týden na lodi byl úžasný, dalších devět dní po jižní Francii nádherných, i s menší „ponorkou“ v půlce cesty.  Honza se do lodi úplně zbláznil, hned začal prohlašovat, že příští dovolená bude zase na lodi, no nevím. Samozřejmě netuší, že pro něj mám pod stromeček týden o Vánocích v Londýně :-).

Kontaktujte mě