Návrat ztracené dcery – duben 2011

Když jsem se vdala, čas od času jsem manželovi povyprávěla něco málo o své cestě do New Yorku v roce 2001. Samozřejmě věděl, co jsem si tam prožila, v jakém stavu jsem se vrátila, a všímá si, jak rok co rok 11. září bulím u zpráv. Ale taky vnímá, jak vždycky ožívám u záběrů z New Yorku. Několikrát jsem nadhodila, že by nebylo špatné zaletět tam na týden, projít si místa, která jsem si dlužila a porovnat, co se tam za tu dekádu změnilo. Honzovi se ale nechtělo. Amerika ho nezajímá, Amíci jsou idioti, všude mraky lidí… Teprve když jsem prohlásila, že tam teda poletím s kamarádkou, neochotně souhlasil. Jediné, co ho smiřovalo se situací, bylo, že město znám a on se nebude muset vůbec o nic starat.

Náš výlet byl už od začátku odsouzený k úspěchu tím, že se mi téměř rok předem podařilo sehnat nádherný čtyřhvězdičkový hotel u Grand Zero za 117 dolarů na noc. To se fakt podaří člověku jednou za život. Dalším pozitivem byl kurz 16,80 za dolar, takže to celé vyšlo na velmi slušné peníze.

Program na dvanáct dní včetně výletu do Washingtonu a Philadelphie jsem pilovala několik týdnů. Četla jsem cestopisy na internetu, recenze na místa, přelouskala jsem znovu celého Společníka pro cestovatele. Protože do New Yorku a bez přestupu začala létat Delta, bylo o letenkách jasno. Cena 14.500,- byla přijatelná. Takže jsme v úterý 19. dubna 2011 přistáli kolem 15. hod na JFK. Letištním vláčkem jsme se posunuli k metru a linkou A jsme dojeli až na Nassau a do hotelu to měli tak 400 metrů. Hotel Club Quarters WTC byl přesně jako na fotkách. Krásný dvoulůžkový pokoj s výhledem, dostatek místa, připojení k internetu, lednička, pěkná koupelna, na chodbě k dispozici voda, dole v lobby káva, čaj, byli jsme nadšení. Kolem hotelu bylo sice staveniště (stavěla se nová budova místo dvojčat), kde od rána od 7 do půlnoci jezdily bagry a náklaďáky, ale slyšet nebylo nic. Na tři různé linky metra jsme to měli do pěti minut pěšky. Proto jsme si každé ráno dávali startovací kafe v lobby baru a pak cestou do metra vyřešili snídani nějakým croissantem nebo donutem ze stánku, prostě newyorská klasika.

První podvečer jsme ihned vyrazili na Times square. Bylo asi 9 stupňů, foukal vítr, dokonce jsem měla čepici a dlouhý kabát. Náměstí bylo jako vždycky plné lidí, všude spousty světel a reklam, upoutávky na broadwayské muzikály, na každém rohu muzikant. Přejeli jsme ještě dolů do setmělého Battery parku a pak do hotelu spát, měli jsme toho docela dost. Druhý den jsme se vydali na Lower Mahattan a lodí na Staten Island.

Bylo zataženo, Socha svobody se krčila v dálce, ale i přesto se nám plavba líbila. Od přístavu jsme šli na slavné molo 17. Cestou jsem se přilepila k výloze obchodu mé milované značky Coach. Nová kolekce kabelek mě vzala za srdce. A ty boty, wow! To ale až příště, letos se utrácí za zážitky. Prošli jsme si celou dolní část Manhattanu, Wall street, počkali, až se vystřídá padesát Žaponců u bronzového býka a taky si ho konečně vyfotili. Chodili jsme po Broadwayi hladoví sem a tam, takže rychlý cheesburger v Mekáči a Honza tam zapomněl svoji oblíbenu čepici – bretonku, co vozí na loď, takže smutek největší a nespravilo to ani skvělé kafe ve Starbucksu. Naštěstí se začalo dělat hezky a od třetího dne už jen svítilo sluníčko.

A proto byl čtvrtek ve znamení Central parku a okolních muzeí. Moc jsme se těšili na sbírku drahokamů a slavných kamenů v Přírodovědeckém muzeu. V Central parku jsme obešli všechna známá místa, od Imagine před domem Johna Lennona, přes sochu Alenky v říši divů až k Bethesdě. Byli jsme na vyhlídce i v Shakespearově zahradě. Park byl plný Židů, slavili nějaký svátek (netuším jaký), po cestách se procházely celé rodiny, mladí kluci hrdě ukazovali svoje pejzy a staří se rozvážně rozhlíželi kolem, jestli je ostatní vidí.

Půjčit si loďku a projet se po jezeře bylo absolutně nemožné, fronta byla tak na tři hodiny a bez záruky. Tak snad příště. Znovu jsem hledala v parku ten most, pod kterým tábořila milovnice holubů ve filmu Sám doma 2 Ztracen v New Yorku, ale marně, tak jsem jich aspoň patnáct vyfotila. Večer jsme skončili v Metropolitním muzeu. Tolik Van Goghů a Renoirů, můj milovaný Jackson Pollock a desítky dalších, moc jsme si to tam užili. Večerní projížďka busem skrz půlku města byla úchvatná a Honza se začínal zamilovávat.

V pátek 22. dubna byl Earth Day (Den Země) a nás čekal perný a hodně nabitý den. Ráno jsme jeli k Rockefelerovu centru na vyhlídku. Jedním z mých „snů“ je zabruslit si v RC tak týden před Vánocemi. A mohlo se mi to splnit teď, pár dní před Velikonocemi. Kluziště bylo ještě pořád v provozu, nicméně jarní sluníčko dávalo ledu už pořádně zabrat, takže na ploše svoje obloučky kroužila jen jedna slečna a dvě děti. I díky kalužím vody na ledu jsem se rozhodla svůj sen odložit. Kdyby moje kolena nevydržela…. Raději jsme si prošli bezpečnostní rituál a za chvíli měli New York jako na dlani. Vyhlídka z RC je možná ještě hezčí než z Empiru. Kolem poledne jsme zašli do katedrály Sv. Patrika a pak už přejeli busem M50 k Pieru 83, kde nás čekala tříhodinová plavba lodí. Protože jsme měli New York pass, dopláceli jsme jen 4 dolary za další hodinu plavby. Počasí se zkazilo, takže ty nejhezčí pohledy na panorama Manhattanu neměl foťák šanci pobrat.

V podvečer jsme ještě absolvovali dvouhodinovku v MoMa a užili si večerní Times Square. Hlavně jsme se chtěli podívat na volné lístky na muzikály. To, co se dalo nakoupit předem na internetu, byla dost bída. V NYC je několik míst, kde se prodávají vstupenky na všechna možná představení a koncerty, většinou den předem. Na obou Manhattanských místech byly fronty na několik hodin, tak jsme to vzdali. Napadlo mě jít rovnou do „divadelní“ ulice na 48. Str a omrknout to tam. A podařilo se. Původně jsem se chtěla dostat na Spidermana, protože k němu dělali hudbu Bono Vox a U2, ale bylo vyprodáno. Náhradní možnost vyšla, koupili jsme poslední lístky na Daniela Radcliffa „ How to succeed in business without really trying“. Harry Potter sice zpívá průměrně, ale překvapivě pěkně tancuje a je to prostě brouček :-). Po skončení představení jsme popojeli busem k Empire, protože svítil zeleno bílo červeně a vypadalo to moc krásně.

Sobotu jsme chtěli strávit na pláži a v Brooklynu. Hned u metra nás zastavil uniformovaný policista a vysvětlil nám, že jsou výluky v metru, že nemůžeme tam a tam a náhradní varianty jsou v mapce. Dal nám leták s obrázky a mapkou a popřál hezký den. To je služba! U nás, když se něco mění v dopravě, se dozvím v tramvaji možná! z hlášení, a tak jednu stanici před změnou trasy. Takže jsme se metrem přesunuli do Brooklynu na Grand Army Plaza a pak šli asi hodinu Prospekt parkem. Trasa je to celkem dlouhá, až k ZOO, ale svítili sluníčko, kvetly stromy a proti nám běžely davy Amíků v joggingových soupravách se sluchátky na uších. V Brooklynu toho podle mého moc k vidění není, ale když přejedete metrem Q na Ocean Parkway, jste u moře. Coney Island je ale pouze a jenom ruská záležitost.

V NYC žije asi milion Rusů v komunitě fungující právě v téhle části města. Ruské paneláky, obchody, restaurace, čajovny, kina. Čechy vidí rádi. Částí Coney Islandu je Brighton beach, několik kilometrů dlouhá pláž, která je v létě natřískaná k prasknutí (voda nic moc), ale teď v dubnu se tady procházely jen dvojice a pár turistů. Promenádě vévodí obrovské ruské kolo a zábavní park, ale ani jednou jsem v něm nebyla.

Po poledni jsme se busem přesunuli na Manhattan do Čínské čtvrti. Slibovala jsem Honzovi, že si skvěle pochutná a taky ano. Zašli jsme do vyhlášeného bistra New Green Bo na kuře ve sladkokyselé omáčce. Přinesli nám obrovské kusy, které se nedaly hůlkami absolutně jíst (oni to samozřejmě umějí). Španělé u vedlejšího stolu požádali o příbory, tak jsme se přestali trápit a řekli si o ně taky. Čínská čtvrť se za těch deset let změnila anebo jsem na ni koukala jinýma očima. Žádný shon, žádné brebentění, jen sluneční brýle za 5 dolarů a tržnicové krámky zůstaly. Odpoledne jsme se vydali podívat do čtvrti, kde jsem pár týdnů bydlela v roce 2001, na Orchard street v Lower East Side.

Tak tenhle kousek se zase kupodivu změnil k lepšímu. Opravené domy, decentní restaurace, trochu art styl, trochu hippie, „svůj“ dům jsem našla jen podle zábradlí. Sedli jsme si v takovém malé pubu, Honza ochutnal poprvé americké pivo a já se zchladila džusem, přes den už bylo kolem 25 stupňů. Na Allen street 86 jsme si ve firmě 2000coach koupili jízdenky do Washingtonu. Na tuhle firmu jsem narazila v recenzích na netu, provozují ji Číňani a několikrát denně svými autobusy jezdí na trasách Boston, New York, Philadelphie, Washington a Richmond. Nečekali jsme za 30 dolarů nic luxusního, počítali jsme spíš s divokým zážitkem. A taky ano…. Ale teď večer jsme se ještě zastavili v Little Italy, a to bylo opravdu zklamání. Stačilo deset let a tahle čtvrť skoro zmizela. Genius loci pryč, restaurace s girlandami pryč, Italové nikde, jen počmárané domy. Kouzlo zmizelo.

No a v neděli ráno jsme už v 7 hodin mířili zpět na Allen Street, kde jsme v 8 měli odjíždět busem do Washingtonu. Na netu popisoval jeden Čech, jak jeli celá rodina s touhle společností, za volantem busu seděl asi patnáctiletý kluk, pršelo a celou dobu mu nešly stěrače. Lidi řvali strachy a on byl v pohodě. Tak našemu řidiči bylo tak osmnáct a celých pět hodin jízdy bez přestávky telefonoval při rychlosti cca 150 km/hod. Autobus byl ze sedmdesátých let, holandská značka, smrděl a byl narvanej do posledního místa. Cesta byla hrozná, ale nakonec jsme před 13 hodinou vystoupili na jedné z hlavních ulic Washingtonu. Okamžitě jsme zapluli do první hospody a Guinness v Honzovi jen zasyčel. Nikdy bych neřekla (podle Google Earth), jak je ve W všechno daleko.

První trasa vedla samozřejmě ke Kapitolu. Bílá kopule svítila do dálky, a jak by ne, teploměr ukazoval přes třicet. Vydali jsme se po Mall k Monumentu. Je to strašná dálka, občas jsme zabrousili k nějakému muzeu a na chvíli nás zachránil park s fontánou, kde jsme se aspoň opláchli v tom vedru. Džíny ten den opravdu nebyly nejvhodnější. Všude mraky lidí, a když jsme to ohnuli k Bílému domu, bylo jasno. Sice byla neděle, ale všichni slavili Velikonoce dnes. Bílý dům a okolí bylo k dispozici jen veteránům, chudým a černošským dětem: Michele Obama rozdávala velikonoční zajíčky. Udělali jsme fotky zadní části Bílého domu a vrátili se na National Mall.

Poseděli jsme u pomníku veteránů a zklamaně zjistili, že vodní nádrž před Lincoln Memorial, tolik známá ze všech filmů, je v rekonstrukci, takže místo lesklé vody mám na fotkách matnou hlínu. Sice jsme byli už hodně uchození, ale být ve Washingtonu bez návštěvy Arlingtonského hřbitova, to by nebylo úplné. Neodhadla jsem vzdálenost, metro poblíž nebylo, tak nám cesta pěšky trvala přes půl hodiny. Ale dali jsme to a viděli Kennedyho hrob, několik polí známých bílých náhrobků a hrob neznámého vojína. Dnes už existuje aplikace v mobilech, která umožňuje najít konkrétní hrob, což v těch desetitisících možností usnadní orientaci rodinám pozůstalých. Bylo kolem sedmé, tak jsme se metrem vrátili zpět na stanoviště autobusu.

Na zastávce byly desítky lidí, předešlý autobus nedorazil, to jsem zvědavá, jak se tam nacpeme. Bylo to kdo z koho. Když s hodinovým zpožděním přijela čínská rachotina, podařilo se nám dostat do autobusu a sednout si. Bylo nám jedno, že všichni (většinou černoši) kolem začali okamžitě jíst nějaké kus kusy, kebaby, šišky v omáčce. Bylo nám jedno, že všichni začali po jídle chrápat. Modlili jsme se, ať dojedeme po půlnoci do NY. A stalo se, cesta byla celkem rychlá a řidič nás nechal vystoupit kousek od našeho hotelu. Byl to teda zážitek!

V pondělí jsme si trochu přispali, pozdní snídani jsme si dali v hotelu a rozdělili se. Ne, že bychom měli ponorkovou nemoc, ale malé odloučení neuškodí. Odvezla jsem Honzu na nábřeží k letadlové lodi Intrepid. Ať si užije pár hodin s letadly, ponorkou a vojákama. Já se vydala po nákupech. Teda spíš po obchodech, abych koukla, kde co mají, co se v NYC nosí, prolezla jsem pár sekáčů a jediným úlovkem byla hnědo-béžová malá Coach kabelka, tak na kapesník, mobil a klíče, víc se do ní nevejde. V podvečer jsem vyzvedla Honzu a pomalu jsme se přesunuli k Empire State Buildingu. Kolem 18.30 by totiž mělo zapadat slunce. Bohužel bezpečnostní procedury a dlouhá fronta měly za následek to, že jsme se na plošinu dostali až za tmy. Ale nevadí, ty miliony světel taky stály za to. Vlastně si uvědomuju, že jsem za světla na ESB nikdy nebyla, ani tenkrát. Pustili jsme se pak nočním městem dolů po 5. Av s tím, že kam dojdeme, tam dojdeme a vzdali jsme to až na Union square.

Na úterý jsem se moc těšila, v 10. hod jsme měli koupený let helikoptérou. Těch patnáct minut bylo prostě úchvatných. Super počasí, takže jsme krásně viděli, letěli jsme nad Sochou svobody, řekou, kolem celého NY, nad stadionem Yenkees, New Jersey … Škoda jen, že se nesmí přímo nad město (ale nedivím se). Po tomhle úžasném zážitku nás čekal ještě jeden v podobě trojúhelníku TriBeCa. SoHo a Greenwiche, tam to vážně miluju. Nejen kvůli nádherným budovám, malým butikům a kavárnám, ale kvůli té atmosféře. Celý den jsme jen chodili po ulicích a já ukazovala Honzovi místa, která jsem poznala před deseti lety. Objevili jsme dům ze seriálu Přátelé, poseděli si u kašny na Washington square a taky nakoupili nějaké oblečení, super džíny, trička v American Eagle a čekal nás kulinářský zážitek – nejlepší hamburgery ve městě. Na rohu West 4 st a Jane street je bistro Corner. Nesmí vás odradit fronta venku, jde to rychle, lidé se jdou jen najíst, žádné vysedávání. Na výběr je 5 různých hamburgerů včetně jednoho v chilli omáčce. To si dal Honza, já si vybrala klasiku se slaninou a sýrem. Kdo nemá pusu velikosti Stevena Tylora, nechytá se, výška hambáče je asi 10 cm. Ale je vynikající a my jsme si na něj zajeli ještě den před odletem, jak nám to chutnalo.

Další den nás čekala poněkud odlehlá, o to víc hezká a přátelská část města, Morningside, plná škol, univerzit a kolejí. Pookřáli jsme mezi stovkami studentů posedávajících v trávě před kampusem. Tohle místo je plné krásných výhledů a zákoutí, vilové čtvrti, tak nehodící se k mrakodrapům opodál. Studentský smích končí na hranici s Harlemem. Harlem je celkem rozlehlý, má jednu hlavní ulici, na které obchody se smíšeným zbožím střídají všechny možné typy kostelů. Jít v sobotu na gospely bývá součástí komentovaných prohlídek a fakultativních výletů, a to nás moc nelákalo.

Navíc nás tahle muzika nebaví. Prošli jsme celou ulici M. L. Kinga a přejeli metrem na Lexington Av. Tam je to pastva pro oči, jeden hezčí mrakodrap vedle druhého, obchodní dům Bloomingdale, věžák ve tvaru rtěnky, došli jsme až k MetLife na Park Avenue. Na kávu jsme se stavili na Grand centrálu, to nádraží je ohromné a přece tak decentní. Ještě jsem si chtěla vyfotit „žehličku“ v noci, ale Iron Flat byl tak nějak divně osvětlenej, že mi z toho nic nevyšlo, asi to chce kvalitní foťák.

Čtvrteční snídaně byla opět v hotelu a my se následně vydali pokořit další z čínských autobusů. Přesně v 9 jsme z Allen Street vyrazili směrem Philadelphie. Tahle cesta uběhla velmi rychle, bus byl poloprázdný, dokonce ani nesmrděl a za necelé dvě hodiny jsme vystoupili v centru města. Příjezd do něj je opravdu impozantní, celé panorama se zvedá za mostem, přes který se přejíždí a tenhle záběr je často vidět v detektivkách. Vyzvedli jsme si na informacích mapu a vydali se do centra, k radnici. Cestou se začalo zatahovat a první kapky dopadly ve chvíli, kdy jsme se stavili na malý sendvič v Subway. Centrum není velké, všude jsou vysoké domy ze skla a kovu.

Největší atrakcí města je samozřejmě Independent Hall a všem známý zvon svobody Liberty Bell. Dokonce jsme objevili památnou desku o návštěvě TGM. Kolem 14 začalo slušně pršet, tak jsme se schovali do Macy´c. A čekalo nás překvpení. Na rozdíl o newyorského obchoďáku, kde je hlava na hlavě a mini krámečky vedle sebe, tady byl prostor, nikde nikdo a 40-70% slevy. To, co jsme nepořídili v NY, jsme pořídili tady. Trička Polo, Gianni Bernini kabelky, Coach boty, no táhly jsme dvě obrovské tašky, ale měli jsme splněno. A za pár desítek dolarů.

Večer po návratu jsme se jen prošli Baterry parkem, zajeli si znovu do Corner bistra a šli na hotelovou terasu. Z 25. patra byl nádherný výhled a my jsme konečně uplatnili dárkový voucher (pozornost hotelu) na welcome drink. Honza si dal dvojku červeného a já ananasový fresh. V pátek dopoledne jsme se odhlásili z hotelu a opravdu nám bylo líto, že musíme pryč, pobyt byl nad naše očekávání. Každý s jedním kufrem jsem přejeli do Queens. Abychom nependlovali sem a tam, byli jsme ještě na jednu noc v hotelu La Quinta blízko metra a hlavně kousek od letiště. Levný, čistý, tříhvězdičkový hotel nám bohatě stačil. Hned po krátkém relaxu jsme vyrazili přes most Queensboro bridge busem proto, abychom nad ním jeli zase zpátky, ale lanovkou. Lanovka jede 5 minut nad vodou a vystupuje se na Roosvelt Islandu, kde nic není, jen jedna fabrika, zato ale nádherná promenáda s výhledem na Manhattan.

Asi hodinu jsme skoro sami chodili po nábřeží a užívali si rozkvetlé sakury a plané jabloně. Přejeli jsme ještě jednou na manhattanskou stranu a jen jsme bezcílně chodili, koukali, zašli na zmrzlinu, projeli se metrem na povrchu a pomalu se loučili s městem. Skoro u našeho hotelu jsme objevili malé sushi bistro a totálně se přejedli. Tak dobré sushi jsem jedla zatím jen v Hong Kongu. 40 obrovských kousků za 30 dolarů, neuvěřitelná cena. V neděli ráno jsme si prošli čtvrť Astoria, kde jsem tenkrát dva měsíce bydlela. Bylo to divný, neprožila jsem tam zrovna příjemné týdny, naštěstí byla zahradní restaurace Bohemian Hall zavřená, tak jsem nemusela na zdvořilostní návštěvu. Kolem třetí jsme se vypakovali z hotelu a odjeli na JFK letiště.

Možná to bylo tím, že jsem měla perfektně naplánovaný program. Možná to bylo tím, že bylo na duben příjemné počasí. Možná to bylo tím, že jsme měli báječný hotel na skvělém místě. Možná to bylo tím, že jsme v těch dvanácti dnech využili každou minutu. Ať to bylo čímkoliv, můj muž Honza si New York zamiloval. Kdy jsme se vrátili, básnil o tom městě ještě dlouhé měsíce. A že kdyby už nebyl tak starej, klidně by tam mohl žít a pracovat. Nechtěla jsem mu kazit jeho nadšení faktem, že něco jiného je tam žít a něco jiného užívat si NYC jako turista. Nechávám ho přitom. New York je fascinující po všech stránkách a já doufám, že se tam brzy vrátím.

Kontaktujte mě