Malajská řidička autobusu miluje Tomáše Kluse !

Většina lidí z mého okolí ví, že mojí achillovkou je angličtina. Vždycky říkají: „Jak můžeš mít cestovku, když neumíš anglicky?“ (No v tom je právě ta největší machrovina, ha ha). Přiznávám, že mě to strašně štve, ale nějak se přes tu úroveň mírně pokročilý nemůžu dostat. Na druhou stranu, na to, co potřebuju, mi to stačí. A trochu spoléhám na svého muže Honzu, který, ač nemluví (protože se do hovoru zásadně první vrhám já), dobře rozumí a zachraňuje to. Ale ani tohle nestačilo, protože v Malajsii a v Singapuru jsme místním nerozuměli ani jeden z nás.

První veselá historka z natáčení proběhla při nastupování do autobusu na ostrově Penang. Zjistila jsem si předem, že na kopec Penang Hill, kam vede lanovka, jezdí bus 204, z nádraží blízkého našemu hotelu. Taky jsem věděla, že lístek stojí 4 ringgity. Že pojedeme na konečnou, vyjedeme lanovkou na nejvyšší kopec ostrova a odtud se pěšky přesuneme k největšímu čínskému klášteru Kek Lok Si. Nastupujeme do autobusu, hlásím konečnou stanici, dávám 8 peněz a řidička na mě vyštěkne:

„Klůs“. „I´m sorry? What?“ „Klus, Klus.“…. A sakra. Otáčím se na Honzu: „Prosímtě rozumíš jí?“ „Ne!“ Řidička začíná brunátnět, že si nerozumíme, pořád vykřikuje „klůs“ a za mnou podupává nervozní fronta. Odvažuji se zeptat: „Do you know Tomas Klus? The Czech singer?“ Honza do mě zezadu kope, ať si nedělám srandu, že nás vyloučí z přepravy. Vzdávám to a rezignuju svým „I don´t understand you, sorry“. Řidička vstává (přemýšlím, jestli mě praští nebo rovnou zastřelí), odchází do nitra vozu, vytahuje velký šanon a nalistuje poslední stranu s obrázkem lanovky, která je přeškrtnutá červenou fixou a nápisem CLOSED… Ahááá, jo tááák, klůs nebo klousd, v tom oni rozdíl nevidí… „Ok, so, one stop before last stop – Kek Lok Si“. „Yes, 8 ringgits“. A bylo :-). Ještěže mám vždycky všechno nastudovaný, takže jsem věděla, že ten klášter je jednu zastávku před konečnou. Což evidentně nevěděla parta Číňanek, které po několika Tomáších Klusech vzdaly a nenastoupily vůbec.

Malajci totiž polykají některé souhlásky a jejich stavba vět a intonace je úplně jiná, než na jakou jsme zvyklí. Tím pádem nerozumí jedna i druhá strana. Je to jako v hokeji. Když hrajou dvě blbý mužstva, k super výkonu se nevybičuje ani jedno. Naposledy jsme si naběhli v hotelu. V tom nejlepším z nejlepších. Jmenuje se Marina Bay Sands a je to ten vyhlášený pětihvězdičkový hotel postavený mimozemšťany, co má v 57. patře ten dvěstěmetrový bazén. Moc jsem toužila tam aspoň jednou v životě bydlet. Takže poslední noc v Singapuru byla jasná volba. Pominu to, jak nádherný výhled je ze 48. patra, kde jsme měli pokoj. Pominu i nekonečný bazén, který fakt vyráží dech. A pominu i půlhodinovou frontu na check-in, byť se dvanáct recepčních nezastavilo. Ale 2500 pokojů není žádná sranda… Když jsme se do Marina Bay Sands přesunuli z našeho hotelu v centru, bylo asi 11 dopoledne. Protože svítilo sluníčko (ne zas tak obvyklá věc), chtěli jsme si naše kufry nechat v úschovně a na těch pár hodin se projít po okolí. Všechno, včetně úschovny, mají v hotelu opravdu zmáknuté.

Takže jsme ukázali potvrzení, nechali dva malé kufry a batoh v concierge a kluk v livreji říká (aspoň tak jsme to chápali): „Tohle je vaše číslo, až půjdete na check-in, dejte to u pultu recepčnímu.“ Fajn. Prošli jsme si zahradu, nábřeží, projeli se lodí po řece a na druhou hodinu se vrátili do hotelu. Vystáli frontu, během které si naše potvrzení několikrát oskenovali a přes net poslali „kamsi“, vypili jsme nabízený džus a vodu a konečně přišli na řadu. Na můj poslední dotaz “ And what about our luggage? Here is a number… „ spustila recepční kulomet mnoha anglicky znějících slov, končících informací „twenty, twenty five minutes“. Tak jo. Panečku, to jsou služby! Naše ubytovací číslo je propojené s našimi kufry v nějakém super systému a za chvíli nám je přivezou na pokoj. To je paráda, hned půjdeme k bazénu, než se ubytuje ten zbytek (myšleno několik tisíc lidí). Po půlhodině koukání na Australian Open začínám být nervózní.

Po 45 minutách probíráme s Honzou, jestli jsme opravdu slyšeli dobře, že nám je za 20, 25 minut přinesou. Po hodině vycházím z pokoje, odchytávám pokojovou službu a ptám se, zda „waiting for one hour is normal“? No tak ne, normální to není a jaké že máme číslo pokoje? Vracím se na pokoj, zvoní telefon. V normálním hotelu máte recepci označenou jedničkou nebo hvězdičkou nebo tak. Tady ne. Tady je jedno zlaté a několik stříbrných tlačítek. Mačkám zlatý knoflík: „Hi, manager of concierge speaking… trrrrr, trrrrrr….“. No to nedávám. Snažím se vysvětlit, že už hodinu čekáme na kufry. Do toho zvoní druhý pokojový telefon, ten bere Honza. Stejný výsledek. V panice oba telefony pokládáme. Co teď? Opět zvoní telefon. Rozumím leda tak „…. apologize, late check- out at 2 p.m., sorry“ a zase vím h….

No nic. Beru naše karty, ubytovací listy a vydávám se na 15ti minutovou cestu do úschovny (ten hotel je fakt velkej). Face to face se snad domluvím. A taky že jo. Úslužný a sympatický chlapík vysvětluje, že paní na recepci nám sdělovala, že máme ten lístek s číslem vzít, v úschovně si vyzvednout kufry a jít na pokoj. Nebo ho odevzdat a oni nám za těch 20, 25 minut ty kufry donesou. Easy. A v tuto chvíli už je prý máme na pokoji. Oni se moc omlouvají a nabízejí nám odhlášení z pokoje až ve dvě odpoledne. Nevím, jakou barvu měl můj obličej. Bazén byl už samozřejmě narvanej k prasknutí!

A závěr? Vlastně jeden jediný: houby blbá angličtina. Prostě jsme si mysleli, že jsou technicky dál. Samý čísla, samý údaje a propojení člověka, kufru a pokoje jim ještě nefunguje!

Kontaktujte mě