Madrid a Toledo – duben 2015

Ve Španělsku jsem byla jen jednou, v roce 1995. V přímořském letovisku Salou v Katalánsku, se třemi kámoškami a čtrnáct dní jsme se povalovaly u bazénu, na pláži a udělaly pár výletů, jeden z nich do Barcelony. Plánovaný okruh Andalusií nám před lety zkomplikoval krach letecké společnosti, takže když jsem se rozhodovala, kam letos s Apolenkama, poměr cena/výkon/počasí mi vyšel jednoznačně Madrid.

A musím říct, že mě asi žádné velkoměsto tak příjemně nepřekvapilo, jako právě tohle. Nejdříve to vypadlo, že nás bude málo, ale jak se blížil termín, tak se přihlásily i Stáňa s Alenou a nakonec nás bylo dokonce dvanáct, což jsem musela vyřešit dvěma hostely blízko sebe na známé pěší zóně, Calle Fuencarral. Odletěli jsme (píšu měkké i, protože nás letos posílili kromě Jirky i Honza a Milan) v úterý po obědě a na letiště Barajas jsme přistáli kolem 17. hodiny. Protože jsme měli jen příruční zavazadla (což byla výzva především pro Kasperku), mohli jsme hned na metro. Cesta z Barajas do centra je velice jednoduchá, ne tak už zakoupení lístků. Ono je opravdu něco jiného cestovat ve dvou a ve dvanácti …

Na informacích nám slečna suše řekla, že veškeré lístky v automatu, tak jsme se to s Helčou vydaly rozluštit. Věděla jsem, že je zvláštní lístek z letiště a na metro je nejlepší koupit jízdenku na deset jízd. Tak uvidíme. Jasně, hned šest různých možností, ani jedna ne z letiště, deset jízd a na letiště. Všechny jiné kombinace ano. Kolemjdoucí pracovnice letiště se nám snažila pomoct, bohužel na naše: „Do you speake English?“ odpověděla „NO!“ a spustila kanonádu ve španělštině (stejných odpovědí na stejnou otázku jsme pak ještě slyšely desítky). Pořád nám ťukala jízdenky jen pro mě a Helenu, než pochopila, že je nás dvanáct A to že musíme všechno koupit po jednom lístku. No hurááá. Tak jdeme na to. Stovková eurovka vyjela z automatu a dole se objevilo, že největší možná bankovka je dvacetieurovka. Mám jen stovky. Tak nahoru na letiště rozměnit. Nikdo! nikde! nebyl schopný a ochotný mi vyměnit peníze, ani pošta, ani Exchange. Smiloval se kluk v Mekáči a jeden týpek, co kupoval ve stánku noviny.

Takže po hodině strávené na letišti jsme konečně odjeli. No to je teda začátek! Za čtvrt hodinky jsme na konečné metra 8 přestoupili na metro 10, které nás za pár minut odvezlo na Tribunal, odkud to bylo do našich hotýlků asi 300 metrů. Drncali jsme s našimi kufříky po dlažbě a vyhýbali se lidem, kteří kolem nebo proti nám proudili po chodníku. To je mazec. A další nastal při nahlášení na recepci: „Hablas ingléz?“ „No, hablo espaňol“. A sakra. Jen pochopit, že máme třikrát twin a jeden double jimtrvalo snad deset minut. Paní kreslila, prima. Tak jsem nás přihlásila, vybrala pasy, zaplatila a šla ubytovat druhou partu. Opakovalo se to samé, jen s tím, že paní recepční odmítla pětistovkovou bankovku. No, neodmítla. Prohnala ji třema mašinama a ještě volala managera hotýlku. O tom, že hostel byl ve 4. patře, recepce v 5. patře a pokoje byly nakonec ve 2. patře už je zbytečné psát. Ufff, takže jsme ubytovaní. Pokoje byly malé, ale roztomile útulné, s koupelnou i záchodem, s velkým oknem, měli jsme dokonce lodžii přímo nad ulicí. V noci to bez špuntů nedám, ale to místo je prostě super.

Protože už bylo kolem osmé večer, vyrazili jsme jen na (původně) krátkou procházku po blízké Gran Vía, jedné z největších a nejrušnějších tepen Madridu. Došli jsme na Plaza Espaňa, prošli parkem a kolem tři čtvrtě na devět stanuli na úžasné vyhlídce v parku s chrámem Temple of Debod.  Brala jsem tam všechny kvůli západu slunce, který byl odtud opravdu ve 20.50 vidět. Prošli jsme kolem tří kamenných vchodů z egyptského chrámu v Asuánu a přes Plaza Espaňa zamířili do hotelu. No, nebylo to tak rychlé, protože holky objevily pouliční stánek s praženými ořechy, mandlemi, slunečnicemi, takže než si všechny nakoupily, bylo skoro deset. A měli jsme hlad. Kus před hotelem na Gran Vía jsme při cestě tam viděli zajímavou pizzerii Papizza a tam jsme taky skončili. Zkombinovali jsme si různé druhy pizzových čtverců a sedli si v patře bistra. Mňam, moc nám chutnalo. A pak ještě pokaždé, co jsme kde jedli, protože v Madridu je jídlo prostě báječné, a to kdekoliv.

Před půlnocí jsme už byli na svých pokojích a na rozdíl od našich předešlých výletů jsme se shodli na ranním odchodu až v 9.30. Honzu bolela záda tak, že s námi ten večer nešel, slupnul prášek, vzal si bederní pás, a když jsem ho před půlnocí našla bolavého a hladového, ještě jsem mu vyběhla do pizzerky pro pár kousků…

Spát se u otevřeného okna nedalo. Kolem třetí ráno jsme to vzdali. I za cenu udušení jsme zavřeli lodžii, obě okna, dveře a stáhli roletu. Já vrazila špunty do uší a tak to bylo každou noc. Naší ulicí totiž proudily davy i ve čtyři ráno. Oni nespí, sakra? Ráno jsme se probudili do sluníčka a před 9 se skoro všichni potkali v nedaleké kavárně na snídani. Nic moc, ještěže jich tu jsou mraky, zítra zkusíme jinou. V půl desáté jsme vyrazili na první okruh, a to starým Madridem. Od hotelu to bylo na Puerta del Sol jen pár minut. Náměstí bylo plné lidí. Přečetla jsem z průvodce pár základních informací a dala půl hodiny rozchod. Nejvíc mě upoutalo označení místních ulic. Většina evropských měst má klasické plechové cedule, tady však mají nádherné nápisy s obrázkem na kachlíkách. Pokračovali jsme na nejznámější náměstí Madridu, Plaza Mayor.

Všechny příchody na náměstí jsou impozantní a vedou samostatnými branami ze všech stran. Náměstí bylo z části v rekonstrukci, takže nevynikla nádherná architektura červeně cihlových domů. V nejhezčím domě na náměstí sídlí informační centrum, ale skoro nic v něm není. Hodinová pauza nám stačila na prozkoumání okolí a mohli jsme se vydat po Calle del Toledo do místního slavného kostela Sv. Isidora, patrona Madridu, který jsme si důkladně prohlédli. A za chvíli jsme už přešli do latinské čtvrti, která už není turistická, ale je zajímavá právě tou autentičností místních hospůdek a barů, kam chodí jen starousedlíci. Zastavili jsme se na prohlídku tržnice, ale spíš jen na focení, než na jídlo. To jsem měla naplánované ve vyhlášeném baru s tapas. Bohužel, měli zavřeno.

Španělská klasika: otevřeno je jen někde kolem oběda a na večeři až po osmé večer, dřív je marné něco hledat (kromě stánků na ulici a fastoodů). Nakonec jsme uličkami došli zase až k Plaza Mayor a mohli si vybrat mezi spoustou malých bister a tržnicí San Miguel. My s Honzu vybrali to druhé a musím říct, že i když je tohle Mercado nejdražší v Madridu, nabídka a kvalita místních dobrot byla nepřekonatelná.  Celkem jsme ochutnali 9 různých tapas, z nich zvítězily krevety na bylinkovém pestu a fois gras na smetanovém krému. Ne-u-vě-ři-tel-ný!

Kolem druhé jsme se podívali na Plaza de la Villa a pak už zamířili ke Královskému paláci, kde jsme se měli pro dnešek rozejít. Ve středu je vstup pro EU obyvatele zdarma, i když kvůli tomu jsem to neplánovala, prostě to tak vyšlo. Moc lidí v parku před palácem nebylo, tak to je super, žádné fronty. No, fronty opravdu nebyly, ale hlavně proto, že byl palác zavřený z důvodu nějaké státní návštěvy. Malá cedule před vchodem, jinak nic. Ani na internetu o tom nebyla zmínka, a to jsem ráno kontrolovala otvírací hodiny. Tak to je čára přes rozpočet.

Šla jsem to říct ostatním, ještě postávali u sochy v parku a fotili si ji. Olga navrhla, že bychom mohli prohodit „atrakce“: místo zítřejšího odpoledne v galerii Prado být v paláci. Tak jo. Pěšky jsem se posunuli ke stanici Opera a z ní to byly jen tři stanice na Banco Espaňa, od které jsme šli pěšky do Prada. Tam jsme si už dali rozchod s tím, že kdo bude chtít, tak večer v půl desáté před hotelem. Prado je všude prezentované jako největší a nejlepší galerie po Louvru a Metropolitním v New Yorku. No, myslím, že Ermitáž toho má mnohem víc. Tady je hlavně španělské umění a myslím, že co do velikosti a významu je to asi jako Ufizzi ve Florencii. Prado má několik skvostů, které stojí za to: Maya od Goyi (oblečená i svlečená), Dvorní dámy od Velazquéze, Adam a Eva od Dürera, no a samozřejmě Zahrada pozemských rozkoší od Bosche. Viděli jsme všechny místnosti a stačily nám na to dvě hodiny.  Protože jsme byli blízko nádraží Atocha, ze kterého jsme měli v pátek odjíždět do Toleda, skočili jsme tam s Honzou koupit lístky na jednodenní výlet do Toleda.

Po zkušenosti z letiště jsem to nechtěla nechávat nevyřešené.  A ještě, že tak. Fronta byla na víc jak hodinu, ale pak už to byla bleskovka, 12 lístků tam, 12 zpátky. Hurá. Večer jsme se před hotelem nepotkali, každý se zařídil po svém. My jsme si s Honzou prošli trasu z dopoledne a skončili před 23. hod. v San Miguel na dalších tapas  a sklenici červeného (jen Honza, samozřejmě).

Čtvrteční ráno jsme posnídali v Café Panus a do konce pobytu ho už nezměnili, měli bezkonkurenčně největší výběr sladkého a slaného a dobré kafe.  Dnes nás čekal pro změnu tzv. Bourbonský Madrid. Po Gran Vía jsme vyrazili na opačnou stranu než předešlý den, minuli velký kruhák na Plaza de Cibeles, na kterém je bílá radnice jak zámek Hluboká a prošli do parku Retiro. Díky tomu, že bylo dopoledne, nebylo v zahradách tolik lidí. Všude kvetly kaštany, keře s bůhvíčím (já to nepoznám, ale naše botaničky ano) a nejhezčí místo, Crystal Palasio bylo prohřáté sluníčkem a uvnitř nějaká expozice koberců a polštářů a sofa na válení, tak tam holky hned zalehly.

Škoda jen, že nikde nebyla ještě otevřená nějaká kavárna, abychom si na chvíli sedli. Park jsme opustili blízko Botanické zahrady a už cestou k ní jsme slyšeli řev a hluk. Tisíce modře oblečených demonstrantů (nebo stávkujících) táhly po celé Paseo del Prado od nádraží až k Ministerstvu práce. Moc se s tím nemazali, dělobuchy, trumpety, houkačky, bylo to otravné a za chvíli jsme jich měli plné zuby. Na dvě hodiny jsme si dali pauzu na oběd a zahradu, my s Honzou na kytičky nešli, ale zapadli jsme do malé kavárny na náměstí Martinez a pak se toulali uličkami čtvrti Cortes.

Kolem druhé jsme si všichni vyšlápli do kopce vedoucí Calle de Las Huertas a skončili na náměstí Svaté Anny, kde jsme si dali další rozchod. Někdo vyřešil jídlo, někdo kafe, někdo si prošel náměstí (a já si koupila šátek). Centrum Madridu není velké, takže jsme do Královského paláce došli nakonec po svých a tam se pro dnešek rozloučili. Prohlídka paláce je tak na hodinu, jedna místnost za druhou, trůnní sál, kaple, přijímací místnosti, klasika. Nikde v galeriích ani v palácích se v Madridu nesmí fotit a tentokrát jsem ani neměla chuť tohle nařízení porušovat.  Šla jsem si svým tempem, a když jsem opustila královskou kapli a sedla na blízkou lavici, vcházel Honza.

Za chvíli, přesně v 16.00 se celou kaplí rozezněly z Honzova mobilu fanfáry. Rakouský. Do ticha. Nevypnul si telefon. Bez komentáře jsem mu podala z kabelky kapky do očí 🙂 a šli jsme. Venku před palácem jsme se ještě vyfotili a šli se podívat do zahrad Sabatini.

V hotelu jsme si celí uchození dali sprchu a na chvíli se natáhli. Co s načatým večerem? Heleny kamarád doporučoval nějakou restauraci Bazaar, je blízko, tak se tam vydáme na večeři. Restaurace byla nádherná a zela prázdnotou, v půl deváté jsme byli asi třetí stůl. Do půl hodiny bylo plno. Jídelní lístek skýtal úžasné předkrmy i hlavní jídla. Tady nebude problém cena, ale co si dát. Takže jako předkrm společně carpaccio z bresaola hovězího a jako hlavní jsem si dala hovězí s rukolou a parmezánem a Honza tagliatu na burgundském víně. K tomu měl dvě dvojky červeného a moc si ho pochvaloval. Tak tohle by stálo za to zarezervovat na rozlučkovou večeři. Což se nám nepodařilo, protože prý v pátek a v sobotu mají tak narváno, že rezervace neberou. Musíme přijít včas. Tak jo.

V pátek ráno jsme všichni vyrazili metrem na nádraží Atocha. Prošli kontrolou a v 10.20 jsme vyjeli rychlovlakem směr Toledo. Rychlovlak za pár minut pokořil rychlost 150 km, ani jsme to necítili. A pak už to jen šplhalo nahoru. Ukazatel se na digitální tabuli zastavil na rychlosti 270 km za hodinu! Proto jsme byli v cílové stanici za půl hodiny a byl to fakt zážitek. Toledo, slavné město na kopci je od nádraží asi půl hodiny pěšky, ale proč bychom se vyčerpávali? Pojedeme busem. Nakonec nás úplně nejlevněji a nejpohodlněji vyšel taxík, 5 euro za jednu cestu a za pár minut jsme byli pod pevností Alcázar. Ujasnili jsme si program a vyrazili trochu krkolomnou cestou do pýchy města, do Santa Iglesia Catedral. Tu jsme si hodinu prohlíželi (a i hodina je málo) a pak pokračovali ke kostelu Svatého Tomáše, kde jsou El Grecovy obrazy. Tam jsme se rozešli každý po svém.

Za hodinu jsme s Honzou stihli jak starou synagogu, tak prolétnout El Greco muzeum a ještě sníst polévku v jedné zahradní restauraci. Pokračovali jsme pak společně Židovským městem, všímali si starých židovských značek na domech, plotech i zídkách. Tahle část není velká, ale je moc hezká, škoda jen, že je na všechno tak málo času. V Toledu je to pořád z kopce a do kopce, nic pro astmatiky a obdivuju naše „dorostenky“, jak to celé zvládly. Já toho měla plný zuby :-). Další dvě hodiny už jsme si zařídili každý po svém, my s Honzou si na střídačku prohlédli Alcázar, kde je vojenské muzeum a pak se svalili nad kafem u autobusové zastávky.

A bylo pět a čas sednout na taxi a dojet na nádraží. Odtud zase rychlíkem na Atochu, kde jsme si prohlédli tropickou zahradu a metrem dojeli do hotelu. Toledo je nádherné město a stálo by za to, projít si ho večer bez turistů, Dva dny by byly akorát. Večer jsme si s Honzou zajeli do Massimo Dutti pro nádhernou šálu a prošli si celou Calle Fuencarral až k nám k hotelu. Pak jsme prošli noční Gran Vía a skončili v Papizza na dobrotách.

Sobotní snídani v Panus café platil Jirka, protože měl svátek, tak nás pozval. Všude kolem se motali travestiti, kteří se trousili z místních barů a gay klubů po svojí noční šichtě, byla to sranda. Metrem jsme odjeli do moderní části města, čtvrti Chamartín. Na náměstí Castilla jsme obdivovali moderní architekturu a zlatý sloup uprostřed. Město bylo v sobotu dopoledne celkem mrtvé, ne tak už před stadionem Real Madrid. Stadion Santiago Bernabéu je obrovská betonová obluda a kdybych s sebou nevláčela holky, které to absolutně nezajímalo, tu dvouhodinovou komentovanou prohlídku bych si dala. Pokračovali jsme pak metrem do čtvrti Guindalera, kde je slavná býčí Aréna. Plaza de Toros je opravdu impozantní a kdyby za prohlídku nechtěli tolik, asi bychom šli. Takhle jsme se vyfotili, obešli kus kolem a pokračovali směr centrum Barclaycard, kde jsem předpokládala, že si v obchodní centru dáme oběd, mrkneme po obchodem a pomalu se přiblížíme hotelu. Bohužel, celé centrum bylo zavřené, večer tam byl koncert. Všichni jsme už měli hlad, tak jsme si řekli čau a šli si každý po svých.

S Olinou a Jirkou jsme na hlavní třídě zapadli do první hospody, která vypadala slušně a nakonec ta volba zase nebyla tak špatná. Metrem jsme odjeli k radnici, protože kousek od ní je Museo Naval. Být v Madridu a nenavštívit námořní muzeum, to by prostě nešlo. A za vstupné 3 eura jsme si opravdu užili maximum. Staré lodě, obrazy, makety, Kryštofa Kolumba, vlajky, byla to krása veliká. Z muzea jsme šli do hotelu, Honzu bolela záda, ale stačila hodina a už jsme zase vyrazili ven. Bylo hezky a my si to namířili do čtvrti Lavapiés, plné indických restaurací a typicky madridských hospůdek. Trochu Žižkov za totáče. Ještě jsme se zašli podívat k muzeu Arte Reina Sofia a mazali zpátky. Čekala nás totiž společná večeře v Bazaaru.

Přišli jsme jako první, za námi jen parta holek převlečená za berušky, s tykadly ve vlasech, no co tohle bude….? Večeře byla skvostná, jen jsem si pak nadávala, že jsem prase, protože jsem snědla hlavní jídlo jako předkrm (famózní studený tuňák na plátky, skoro syrový) a jako hlavní jídlo kachní prsa se zapečenými plátky listového těsta. A jako sladkou tečku (spíš vykřičník do žaludku) nějaké čokoládové kuličky v zmrzlinové omáčce. Na hotelu jsem si musela vzít Rennie, jak mi bylo těžko, to je taky nerozum, tolik jídla v jedenáct večer, fuj :-).

Ráno jsme si skočili na snídani a vyrazili na letiště. Cesta byla jednoduchá, já měla nachystané příslušné jízdenky, horor začal až na letišti. Kasperka nás chytře podělila o svoji nadváhu už před hotelem, ale … no já to nebudu dlouze opisovat: prostě s příručním zavazadlem nelze nakupovat kraviny. Tečka. Do Prahy jsme přiletěli na čas a v pořádku. Myslím, tak celkově, že se to hodně povedlo. Na holky jsem byla v rámci možností milá, moc jsem neprudila a nemusela je nahánět nebo odhánět od výkladních skříní, protože byl dostatek času a prostoru na individuální courání.

Myslím, že kombinace společného programu do cca tří odpoledne a pak volno, se osvědčila a pokud bude nějaké příště, zopakujeme si to. Madrid mě mile překvapil. Čekala jsem ho špinavější, uřvanější, cikánštější. Naopak. Krásné domy, hezky upravené ulice i uličky, skvostné jídlo, příjemní lidé (bohužel minimálně hovořící anglicky), bezpečno a pěkné počasí taky udělalo svoje. A Toledo je kapitola sama pro sebe. Takže, kde by mohl být větší bordel, abychom si moc nezvykli? Co třeba…. Athény, co? 🙂

Kontaktujte mě