Když chcete lézt na kopec, musí být mlha!

Když jsme byli s manželem Honzou v roce 2015 v JAR, všichni se divili, že tam jedeme spolu sami, jak to, že se tam nebojíme, vždyť je to nebezpečný, půjčit si auto, řídit vlevo, no ani náhodou… po návratu nám stejně nikdo moc nevěřil, že právě Kapský poloostrov je tak bezpečný, pohodový a prostě nádherný.

Proto jsem loni navrhla byznys klubu Empiria 21, kterého jsem již několik let členem, že bych tuhle báječnou destinaci vyhlásila jako „zájezdovku“ pro členy klubu. Nejdříve to vypadalo, že nás bude jen pár, ale pak jsem to musela na čísle 11 utnout, aby nás nebylo moc.

Bydleli jsme ve třech nádherných hotelích – Protea by Mariott v Cape Townu, v Aquila Game reserve safari resortu a v Oak Tree Lodge v Paarlu. Všude jsme měli velké, krásně zařízené pokoje, bohaté a nápadité snídaně, posezení v zahradě, bazén … myslím, že jsme byli všichni s úrovní ubytování maximálně spokojení.

Měli jsme vypůjčená auta, dvě střední a jedno velké, které se osvědčilo hlavně při transportu účastníků zájezdu z ochutnávek na místních vineyardech :-). Nepiju, takže jsem je mohla všechny postupně vozit. Nejdříve jsem se bála, i když řízení vlevo (po měsíci na Novém Zélandu) celkem zvládám. Přece jen sedmimístné auto … ale všechno bylo v pohodě a člověk se jen utvrzuje v tom, že když dává pozor, moc se toho stát nemůže. Tedy, nemůže… jednou jsem vjela do protisměru a jednou mi kamarádka „opačně“ zahlásila a bylo to asi o centimetr, ale jinak dobrý.

Program jsme měli hodně podobný tomu, který jsem před pár lety vymýšlela pro sebe a Honzu. Tady přibyly ochutnávky na vinicích, kvalitnější ubytování (přece jen se pro manželskou dvojici se to tak nehrotí) a samozřejmě atmosféra party lidí, kteří se spolu víceméně znají.

To, co bylo v tomhle zájezdu navíc a pro mě trochu sázka do loterie, byla návštěva Paarl mountain (kterou jsme tenkrát z časových důvodů nepodnikli). Hodně jsem o perlových horách a jejich okolí četla, ale neuměla si to tam představit. Paarl mountain je druhý největší žulový skalní útvar (po australském Uluru). A právě tam jsme se po vydatné nedělní snídani vydali. Od našeho hotelu v Paarlu ukazovala navigace sice jen cca 13 km, zato víc jak třičtvrtě hodiny cesty. Není divu, jen jsme opustili hlavní silnici, cesta se zúžila, místo asfaltu byl žlutý písek, drť a kamení a s každým přibývajícím kilometrem bylo míň a míň vidět. U budky se závorou  jak v pohádce Tři veteráni ale nikdo nestál. Nevadí, budeme mít vstup do národního parku zdarma, aspoň něco. Vyjeli jsme skrz mlhu až k cedulím označujícím začátek treku.

„No tak když už jsme tady, tak se aspoň vyfotíme, ne?“

Cvak.

„No tak když už jsme tady, tak se budeme všichni usmívat, ne?“

Cvak.

„No tak když už jsme tady, tak vylezeme aspoň tyhle schody, ne?“

„No tak když už jsme tady …. „

Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, a možná ještě dál (převzato z Rákosníčka) jsme tušili nějaké skály. Stylem krok sun krok jsme se do nich nakonec vydali. Nejdřív dřevěné schody, pak úzké chodníčky, drželi jsme se za sebou v odstupech tak, abychom jeden na druhého viděli. Po pár desítkách metrech začala mlha řídnout. Za pár dalších probleskla modrá obloha. Čím výš jsme stoupali, tím víc jsme kolem sebe viděli nádherné žulové útvary. Každou chvíli jsme se zastavovali a fotili a nevycházeli z úžasu, protože takové divadlo, které se před námi odehrávalo, nikdo nečekal (ani já). Nahoře na skále už bylo kolem nás úplně modro, jen v údolí se líně povalovala mlha, kterou jsme prošli. V dálce byla vidět dokonce Stolová hora a celý kraj Paarlu jsme měli pod sebou. Vůbec se nám odtamtud nechtělo, to místo bylo opravdu jak z pohádky. Byl to dar od „vesmíru“, který nám ukázal, že ne všechno, co je zpočátku v mlze, bude v mlze pořád. No, to je teda fakt hluboká myšlenka, ha ha ha, ale je to pravda.

Tenhle výstup na Paarl Rock byl pro mnohé z nás (pro mě určitě, protože jsem většinu věcí viděla minule) jedním z TOP zážitků těch dvou týdnů, které jsme si na Kapském poloostrově báječně užili.

Kontaktujte mě