Krásy kapského poloostrova – únor 2015

Naše dvoutýdenní dovolená v Jihoafrické republice nebyla původně vůbec v plánu. Měli jsme jet na Zanzibar. Pak jsem ale v jednom týdnu potkala tři přátele, kterým se vloni na Zanzibaru něco stalo, a řekla jsem si, že je to znamení. Z Honzy vylezlo, že se mu na Zanzibar stejně moc nechtělo (jak se pak má velitel rozhodnout, když se mu tají, kde jsme…, že?), tak jsem chtěla zachovat Afriku a napadlo mě Kapské město.

Je tam Stolová hora, krásná příroda, safari, teplo, vinice, tak proč ne? Přečetla jsem nějaké články a diskuze na netu a nastalo obvyklé plánování, jak jinak, osm měsíců předem. V den odletu jsem pořád spekulovala, jestli mám ještě koupit komplexní pojištění auta. Nechtělo se mi dávat 90 euro, ale představte si to: jezdí se vlevo. Volant je vpravo. Šaltpáka je zrcadlově, takže když chcete zařadit dvojku, dáte zpátečku. Blinkry jsou opačně, takže furt „stíráte“. O zpětném zrcátku ani nemluvím. A navíc, nejoblíbenějším sportem černochů je přebíhání po přechodu na červenou. V noci… Letěli jsme velkým Jumbem od British Airways s krátkým přestupem na Heathrow. Cesta do Cape Townu trvala přes deset hodin, což není, ještě k tomu přes noc, taková hrůza, ale o co je to letadlo větší, o to menší má sedačky, takže problém s místem. A protože moderní matky a otcové vláčejí svoje malé děti (dvě, tři i čtyři) po světě čím dál víc, jen v naší sekci se za noc vystřídalo svým řvaním asi deset dětí. Postupně, samozřejmě. Nemít špunty do uší, nedám to!

Na poměrně malé letiště v Cape Townu jsme dosedli lehce po 7 ráno. První úkol – vyzvednout auto. Už několik měsíců předem jsem rezervovala malý „hjundé“ i20. Cena za 13 dní půjčovného byla necelých 5.000,- Kč, což mi přišlo adekvátní. Benzín je v JAR levnější než u nás, litr za nějakých 21 korun. Vyplnili jsme mraky protokolů, podepsali, že když to odřeme, tak nás zastřelí, a pak nás odvedli k našemu stříbrnému prckovi. Bylo to skoro nové auto, najeto asi 18000 km, nikde ani flíček. Tak jsem to všechno nafotila, co kdyby, jeden kufr musel na zadní sedačku, jinam se nevešel a Honza vyrazil. Před odletem jsem machrovala, že když nebudeme mít GPSku, tak to zvládnu s mapou a blahořečím Honzovi, že se nedal zviklat a den před dovolenou koupil do GPSky mapu JAR.

Bez ní bychom byli úplně v háji. Vyjeli jsme opatrně z parkoviště. Přiznávám, že jsem se hrozně bála. Honza pořád oblizoval levý rantl, vymetal každý kanál a pořád stíral :-). Samozřejmě, že jsme na sebe řvali, protože jsme se báli oba, já sledovala navigaci, mraky pruhů a odboček a Honza trpěl za volantem. Ale po půl hodině jsme zdárně našli naše první ubytování ve čtvrti Tokai. Není přímo ve městě, je to, jako byste bydleli třeba v Počernicích. Bylo to strategické místo pro poznávání Kapského poloostrova. Majitelka Dominique byla starší dáma s vyžilým hlasem, velice přátelská a velmi komunikativní. Vysvětlila nám, že náš pokoj bude volný až od zítra, tak jestli se nebudeme zlobit, jednu noc strávíme ve vedlejším pokoji.

Tiana Guest house má k dispozici čtyři pokoje, jeden hezčí, než druhý. Sezení na malé terase a v zahradě malý bazén. Bohužel s tak studenou vodou, že to bylo vždycky jen na vteřinové osvěžení. Svalili jsme se do lehátek a celé dopoledne jen vydechovali. Po vybalení a lehkém obědě jsme podnikli první krátký výlet. Pár kilometrů od Tokai je Kirstenbosch, jedna z největších botanických zahrad. Nejsme moc na kytičky, ale tohle nás lákalo a nelitovali jsme. Nádherné pohledy na hory, stezky, květinové záhony, most v korunách stromů. Když to tam všechno kvete, musí to být kouzelné. Před setměním jsme byli v místním centru (3 obchody, 10 restaurací) nakoupit nejnutnější jídlo a pití a kolem 21.hodiny jsme šli spát. Paní domácí každý den přinášela seznam, co že si jako přejeme příští den snídat. Nabídka byla pestrá, takže jsme vyzkoušeli každý den něco jiného, ale vejce se slaninou dominovaly. A u mě ještě jogurt, müsli a čerstvé ovoce.

Pro Dominique vařil jeden mladý fešák (fakt pěknej černoch) a uklízela nemluvná černoška. Musím říct, že jejich servis byl perfektní a po stránce kvality to bylo nejlepší ubytování. Jde o prkotiny, ale vždycky nás potěšilo čerstvé mléko v lednici, voda, nachystaná káva, koláčky, čokolády, zvláštní ručník na obličej, odličovací tampony… Tiana house měl skvělou atmosféru a za ten týden se v něm vystřídalo několik manželských párů.

Většinou: já jsem z Irska, manžel je z Johannesburgu a žijeme ve státě Washington v USA. Nebo: já se narodil v Německu, manželka je Holanďanka a žijeme tady, teď máme dovolenou. Apod. Spalo se nám skvěle každý den asi tak do šesté ráno. Pak nastal ptačí čas a bylo po spaní. Lítal k nám nějakej zmetek s dlouhým zobákem a řval jak protrženej. A u sousedů měli pávy, a to je teda taky mazec. Páv jako domácí zvíře nemusí být špatný, ale vždycky, když jsme vyjeli autem, začali s námi závodit. Máte co dělat uhlídat rantly a odbočky, a po boku auta vám peláší páv.

Na druhý den jsme se moc těšili. Ráno jsme se přestěhovali do našeho pravého pokoje, nádherného a velkého, s vlastním soukromím patiem s lehátky a posezením venku. Předpověď byla kolem 23 stupňů, polojasno a nás čekal Mys Dobré naděje. Paní domácí nám radila, ať se vyhneme klasické cestě přes Muizenberg a vezmeme to po Boyes road. Hmm, dobře, ještě zjistit, kde to je. Podle cedulí jsme to zvládli a užili si několika kilometrovou cestu pod strmou horou. Po třiceti kilometrech jsme dojeli na Cape Point, místo, kde je maják a nádherný výhled na celý mys. Kolem poledne už bylo pěkné vedro, tak jsme nechtěli machrovat a nahoru k majáku vyjeli lanovkou.

Hodně lidí si myslí, že Mys Dobré naděje je nejjižnějším bodem, ale není tomu tak. Je jím Střelkový mys, asi 300 kilometrů na východ od Kapského města. I když nás lákalo, být na místě, kde se Atlantik prolíná s Indickým oceánem, bylo to přece jen dost daleko na jednodenní výlet… Takže jsme stáli u majáku a kochali se výhledem na tu krásu a dolů už šli po svých. Všude bylo ticho, ani tam nebylo moc lidí, jen šumělo moře, kolem skály a kamení.

Po hodině jsme se posunuli na ten nejatraktivnější bod poloostrova, na Mys Dobré naděje. Tam už bylo husto, především japonská výprava se vzorně řadila před cedulí s názvem místa a stylem já s mámou, máma s tátou, dítě s tátou, dítě s mámou, všichni spolu, se fotili a točili.

Moc dlouho jsme tam nepobyli, foukalo a čekala nás cesta zpátky a pár zastávek. Ta první byla před Simon´s Townem, kde je proslulá Boulders beach s tučňáky. Poznatek č. 1: téměř nikde se neudávají přesné adresy (kromě adres ve městě a i to je 50 na 50). Prostě napíšou, že ze silnice M3 směrem na Streenberg. Hotovo. Ale jestli je to kilák nebo dvacet, to se neví. Takže jsem jen pořád sledovala cedule u silnic, kdy se občas nějaká nápověda objevila. Když se za zatáčkou vyloupla hnědá cedule Boulders a obrázek pláže, zařvala jsem „doprava“, Honza to stočil a už jsme byli na parkovišti. Po dlouhém zkoumání místa jsme zjistili, že se buď chodí na pláž, kde tučňáci „asi“ jsou, nebo se chodí pár set metrů odsud do Visitor centra, kde se na ně kouká z lávek nad pláží a mořem. Samozřejmě obojí za vstupné nějakých 130,- Kč. Nějak se nám nechtělo ani se tlačit na vyhlídce, ani se koupat na pláži, tak jsme popojeli do centra městečka Simon´s Town, kde bylo hlavním lákadlem Námořní muzeum.

Kolem 15.45 jsme stáli před bránou, kde cedule hlásala otevírací dobu 9.30 – 15.30. No, to je hezký. Se s tím moc necrcaj. Prošli jsme kousek města, který připomíná spíš Divoký západ, nízké domečky, dřevěná zápraží, a dostali chuť na fish and chips. No kde jinde, než v přístavu. Honza vyfasoval obrovskou porci ryby s kupou hranolek, já se spokojila s klasickým hamburgerem se zeleninou. Kolem páté jsme se zastavili v malém letovisku Fishhoek, kde byla na pláži černá vlajka s obrázkem žraloka. Z cedule jsme vyčetli, že černá je dobrá, jen musí být člověk opatrný. Zákaz koupání kvůli žralokům značí vlajka bílá, kupodivu. Poznatek č. 2: když už fouká, tak to stojí za to. Ať bylo jakékoliv počasí, večer vždycky foukalo tak, že jsme z auta vytahovali pohotovostní větrovky.

Celodenní výlet jsme zakončili v Muizenbergu. To je poměrně známé rekreační letovisko s hezkou pláží a s typickými barevnými chatkami na kůlech. Letovisko si pochvalují zejména sportovci, na moři se proháněly desítky kiteboardistů a ty barevné plachty proti zapadajícímu slunci, to byla nádhera. Voda v moři byla sakra studená, v tom se přece nikdo nemůže koupat? A to je tahle oblast False bay prý celkem teplá!  Snažili jsme se být na pokoji ještě před setměním, přece jen tím autem po tmě, neznáme to tady… Podařilo se a večeři jsme si dali spíš symbolickou, sýrovou mísu a bagetu na terase před pokojem. Poznatek č. 3: když se setmí, jde se spát. Švagruša zapůjčila severskou literaturu, takže jsme si před spaním četli. Na televizi se koukat nedalo, 5 programů, všechny nepoužitelné, asi jako u nás. Jediné, z čeho jsem byla nadšená, byl přenos udílení Oskarů, takže jsem si těch pět hodin v noci náramně užila.

V sobotu jsme si o půl hodinky přispali za mohutného řevu pávů a ptáka. U snídaně nás Dominique představila dalšímu páru, vždycky mě štve, že v tom „Nice to meet you“ zaniknou ta jména a mně je trapný se ptát podruhé. Překvapilo mě, kolik lidí, se kterými jsme mluvili, znalo Prahu. A většina v ní i byla! Všude se nás ptali, odkud jsme a Czech Republic je ani trochu nepřekvapilo. Možná proto, že Cape Town není Afrika. Spíš taková krásná, teplá Anglie s turisty z Evropy. Černým opravdu nepatří…. aspoň tady ne. Snídaně v Tiana guest housu byly fantastické a nás zaujaly dva druhy soli. První, růžová, Himalájská sůl a druhá úplně černá, na malé plátky. Pokusíme se po nich podívat, ty bych chtěla domů. Kolem 9 jsme nasměrovali našeho stříbrňáka směr „wineroads“. Známá mi poradila, že v sobotu dopoledne jsou ve Stellenbosch trhy, a že to stojí za to. Takže jsme projeli nádhernou krajinou hor, pod kterými se táhnou kilometry vinic až před město, kde jsme odbočili k malé továrně.

Proslulá rodinná palírna Van Ryn´s dělá skvělé brandy. Organizované ochutnávky jsou pro kohokoliv, kdo přijede, ochutnává se dvanáctiletá, patnáctiletá a dvacetiletá brandy a k nim sýry a čokoláda. Tohle jsou jediné chvíle, kdy je mi líto, že nepiju. Atmosféra tam byla nádherná, jak v anglickém pánském klubu. Vysoká kožená křesla, krabice doutníků… Koupili jsme dvě lahve té desetileté a jeli na trhy. Ty jsme poměrně snadno našli na kraji města. Mám dojem, že půlka Stellenbosche se jde v sobotu naobědvat tam. Desítky stánků s jídlem, trička, džusy, suvenýry, šrumec lidí, dokonce jsme potkali i dvě Češky. No… Moravanky. „Tyjó a vidělas toto? A toto?“

Honem pryč. Neodolala jsem a koupila pár kousků sushi a Honzovi rozinkovýho šneka, kde bylo těch rozinek asi deset deka. Chodili jsme po trzích asi hodinu, byla tam opravdu hezká atmosféra. Po poledni jsme přejeli kousek do městečka Stellenbosch. Průvodce i místní tvrdí, že je to nádherné městečko s pozůstatky holandských domků, nám přišlo celkem normální. Měla jsem adresu jedné směnárny, potřebovala jsem pro jistotu nějakou hotovost. Adresa z netu přesná, bohužel, místo Travelexu byl butik s hadrama. A v sobotu odpoledne už je všude zavřeno, v neděli jakbysmet. Courali jsme po ulicích, využili doporučené procházky z průvodce a nejdéle jsme zůstali v malém obchůdku s veteší. Hanka mi doporučila, že za městem, směrem do rezervace Jonkershoek je prý krásná kavárna Postcard café. Samozřejmě adresa nikde, když jsem si to doma googlila, našla jsem to, ale realita je vždycky jiná. Nakonec nám poradili cyklisti u závory do parku. Pár kilometrů jsme se vrátili a ocitli se skoro v ráji. To byla taková nádhera! Uprostřed vinic, na louce, u jezírka, krásné výhledy na okolní kopce, popíjeli jsme tam kafe snad hodinu, jak se nám odtamtud nechtělo a bylo to pro mě jedno z nejhezčích míst na dovolené.

Odpoledne jsme pokračovali směr Franshoek, do další vinařské oblasti. Cestou jsme se stavili v Graf diamond reserve. Nádherný areál s luxusním hotelem, lázněmi, vinicí a také prodejnou diamantů, do které jsem se chtěla podívat. Takže do toho luxusu jsme vešli my, dva upocení turisti v kraťasech a začali obcházet vitríny. Mládenec ve skvěle padnoucím obleku se ke mně přitočil a zeptal se mě, zda se mi líbí ty vystavené náušnice. Řekla jsem, že ano, že dvoukarátové šatonky už „stojí za to“. Chlapec se zeptal, proč to odhaduju zrovna na 2 karáty… Odpověděla jsem, že bych to tak tipovala: 2 ct, F až H barva a skvělá čistota (trochu jsem to riskla). Prodavač se shovívavě usmál, pak teda sáhl do zásuvky, vytáhl certifikát a četl: 2,01 karát, color F, čistota VVS1. Zbledl, zrudl a začal koktat. Rozesmála jsem se a začali jsme se konečně bavit, o DIC, o korunce Miss Universe, dala jsem mu vizitku, aby se podíval na naše stránky, byla to nakonec docela zábava. Měli tam krásné žluté diamanty, jen o malinko dražší, než máme my, pár intense, vivid žádné.

Vyjeli jsme pak po serpentýnách do kopců a v podvečerním slunci dojeli do městečka vyhlášeného tím nejlepším jídlem, do Franshoeku. Většina kapských městeček vypadá spíš jako westernové vesnice. Pár dlouhých ulic posetých obchůdky a hospůdkami, benzínka a supermarket. Čekáte, kdy se vynoří šerif. No, vynořil se spíš strážce parkoviště u hugenotského muzea. Hugenoti totiž Franshoek založili. Na parkovištích je to vůbec zajímavé. Placená parkoviště za závorou jsou jen ve velkých městech a parkovné nepřesáhne 10,- Kč za hodinu. Ostatních míst na bílých čarách jsou mraky, podél obchodů, na ulicích a všude v těchhle místech je nějaký „pozorek“, většinou v oranžové nebo zelené vestě. Ukazuje, kde jsou volná místa a mohutně gestikuluje při vyjíždění. A čeká za to bakšiš. Většinou jsme dali, hlavně když opravdu pomohli. Pobudům, motajícím se kolem aut, jsme nedali nic.

Takže jsme zaparkovali a šli se podívat na hugenotský památník v krásném parčíku plném růží, prošli nádherný, lehce zanedbaný hřbitov a pak popojeli do centra. Franshoek má skvělou atmosféru, moc se nám tam líbilo a prošli jsme snad všechny restaurace, abychom se shodli, že si zasloužíme kus masa v té první prohlédnuté. Já hovězí, Honza rybu. Hlavně po belgické čokoládě, kterou jsme ochutnali v místním specializovaném obchůdku. Když jsme si na malém náměstí s výhledem na kopce sedli, pokukovali jsme, co jedí ostatní. Vedle u stolu přinesli jedné paní nádherné plátky krvavě udělaného hovězího, mačkané brambory a zeleninu, vypadalo to skvostně. Pán měl flák masa s nějakou omáčkou. Snažila jsem se to vyluštit v lístku, ale nakonec jsem se zeptala číšníka, co že to má ta paní v oranžové bundě. Řekl mi hovězí steak na houbové omáčce. Honzův pstruh byl jednodušší. Nevím, moje angličtina je asi vážně hrozná. Řekla jsem „woman in orange jacket“. Dostala jsem to, co měl ten chlap. Ale i tak to bylo vynikající. Kolem sedmé jsme se vydali zpátky do Tokai a usnuli bez čtení. Tenhle den byl jeden z nejhezčích a mám z něj ty nejkrásnější fotky.

V neděli jsme si trochu přispali, pořádně se nasnídali a zhodnotili, že když je totální modro, dodržíme program a jedeme na „vyhlídky“. Čekal nás národní park West Coat severně od Cape Townu, cesta po silnici sto kilometrů, kde není nic, jen step, písečné duny a na konci dvě letoviska u moře. Tak uvidíme. Vyjeli jsme z města a potkávali cedule Table View. No, to jsem chtěla až večer, ale je zatím hezky, co to obrátit? Tak jo.

Poznatek č. 4: když vás vedou cedule, skončí ve chvíli, kdy fakt není logicky odvoditelné, jak dál. Takže jsme skončili na nějakém parkovišti. Svačící Francouzka nám naštěstí poradila, takže jsme po dvou kilometrech dojeli k pásu pláže, odkud je nejhezčí pohled na Stolovou horu. Na pláži bylo jen pár lidí, pěkně foukalo, do vody jsme ani nestrčili nohu. Zato jsme fotili ostošest a užívali si to bouření vln. Přesunuli jsme se o 3 kilometry severně do Bloubergstrand, malého letoviska plného vilek u silnice. Při hledání ubytování se mi tam nabízely nějaké apartmány, ale přišlo mi to daleko, ještěže jsem to zavrhla. Ne tak místní restauraci s výhledem, kde jsme si v poledne dali za dvacku kafe s výhledem.

Především na Robeen island, kde věznili Mandelu. Po zdlouhavé cestě „ničím“ jsme dorazili do Yzerfonteinu. Natankovali jsme stříbrňáka, jeli se podívat na vyhlídku, ze které se pozorují velryby (když je sezona) a frčeli dál do Langebaanu. Tam se nám líbilo, malý resort u moře plný restaurací s rybími dobrotami. Na pláži se proháněli desítky kiteboardistů, kterým skvěle foukalo. Celá oblast je situovaná v tyrkysově modré laguně. Skončili jsme v malém bistru u pláže a po smažených kalamárách a zapečených bramborách jsme pokračovali do přírodní rezervace.

Cesta byla dlouhá, nudná a čekala nás závora, u které chtěli vstupné a to docela dost vysoké. Tak jsem ještě jednou v průvodci přečetla, co že tam vlastně je a na základě toho jsme si řekli, že na to kašlem. Udělali jsme si malou odbočku do Darlingu, vesničky mezi obilnými poli s bílým kostelíkem a vrátili se do města. GPSka nás ale vedla úplně jinudy, než bych čekala. Nastalo pětiminutové řvaní a dohady, především ve chvíli, kdy jsme už deset minut projížděli slumem chatrčí z plechů a krabic. Kolem silnice se potulovaly existence, ale nikdo naštěstí nic nechtěl.

K těm slumům: v okolí celého Cape Townu jsou jich kilometry a kilometry. Tisíce chatrčí, kde bydlí spodina, samozřejmě černoši, sociální dno. Slumy jsou obehnané dráty a vypadá to tam spíš jak v hlídaném lágru. Kolem se toulají kozy, psi, kočky, fotila jsem to jen z auta. Musí tam být neuvěřitelná bída. 2 x 2 metry z vlnitého plechu a kartonem místo střechy. Viděli jsme podobné chatrče v Mexiku a na Mauritiu, ale v minimálním měřítku….

Pondělní ráno nás vítalo modrou oblohou a celkem brzkou cestou poprvé do města. Vyrazili jsme totiž na Stolovou horu. Kolem půl deváté nás čekal traffic jako na D1 před Prahou. Půl hodiny jsme trpěli v koloně, ale vyplatilo se nám to, u lanovky na Stolovou horu jsme byli jedni z prvních. Parkovali jsme blízko a nestáli žádnou frontu na lístky. Při návratu už byla fronta minimálně na hodinu. Původní plán byl výšlap pěšky stezkou Platteklip Gorge, něco přes dvě hodiny. Prohlašuju totiž, že když jsem vylezla v Thajsku na Tiger Cave těch 1260 schodů po skále, tak už vylezu všechno. Tentokrát ale ne. Přece jen jsem byla před dvěma týdny na injekcích kvůli vyhřezlé plotýnce a nemohla se skoro hýbat. Ne ne, tohle prostě nebudu pokoušet. A dobře jsme udělali. Kolem 10 bylo nahoře vedro k zalknutí, o ušetřeném času nemluvě. Výhled ze Stolové hory je ohromující. Prošli jsme celou plošinu skrz naskrz, dostali jsme se i do míst, kde nikdo nebyl a když to začalo turisticky houstnout, koupili jsme si jako suvenýr hrneček a lanovkou jsme jeli zpátky. Byl to úchvatný zážitek. Tak úchvatný, že jsme ho potřebovali vstřebat.

Vrátili jsme se do apartmánu a půl dne jsme se povalovali na lehátku a u bazénku. I když jsem se namazala padesátkou, pěkně jsem to schytala na rukou a v dekoltu. Jižní slunce je opravdu nebezpečné a opaluje x krát rychleji než třeba na Jadranu. Kolem čtvrté jsme se vrátili do města. Úkol: koupit u Harley Davidson Jardovi triko. No, žádná sranda. Výběr byl docela slušný, ale ty velikosti. Buď S nebo XXXL. Co s tím? Poptali jsme se prodavačky, která řekla, že M a L bývají málokdy a když jsou, tak jsou hned pryč. Zboží? Bude v pátek odpoledne.

Tak to v sobotu ráno ještě jednou zkusíme. Přejeli jsme na kraj města k majáku na Green Pointu. Nábřeží je lemované palmami, kousek odtud je park s golfovým hřištěm a stadionem postaveným kvůli MS ve fotbale. A v podvečer nás čekala chlouba Cape Townu, VaA Waterfont. Moderní přístav plný obchodů restaurací a zábavy. Zaparkovali jsem u luxusního hotelu Table bay (10.000,- za noc se snídaní, ale nááádhera) a prošli jsme jím do přístavu. Udělali takové letmé seznámení a poprvé viděli Stolovou horu, jak se přes ni pomalu a líně převaluje úzký pruh mraků. Celý Waterfront je jedním velkým zábavním a nákupním centrem. Ale má pěknou atmosféru.

Další den jsme se vydali do Paarlu. Což je další oblast plná vyhlášených vinařství a dvěma atrakcemi: nad městem se tyčí Paarl Mountains, žulový masiv, druhý největší na světě (po Uluru v Austrálii) a Language monument, památník národností a jazyků v Africe. Do kopců jsme se nevydali, k památníku ano. Opět žádná adresa, zkusili jsme doporučovanou cestu z knížky a skončili někde v sadu jablek. Pomohlo informační středisko ve městě. Jinak Paarl jako město nic moc, kostel, obchody, hezká budova gymnázia a v paměti mi nejvíc utkvěla úžasná kobliha plněná vanilkovým krémem. Turisti tam nejvíc jezdí na ochutnávky vína a věřím, že je co ochutnávat. Ceny vín v obchodech se pohybují od 50 do 120,- Kč. Dražší víno je už opravdu nadstandard. Po obědě jsme přijeli na monument. Zajímavá stavba, taková falická, několik štíhlých homolí z bílého kamene, kolem sukulenty a palmy v zahradě.

A zase naprosto úchvatný výhled.  Byl tam klid, ticho, ale chtěli jsme si dát kafe spíš někde ve stínu, tak jsme se vrátili k Paarlu a navštívili jedno z nejznámějších vinařství, Laborie. Takový skoro jihočeský statek. Celé jsme si to prošli a zakotvili v místní restauraci u kafe a ledové vody. Jen jsme koukali a užívali si klid… Kousek před naší Tokai je oblast Constantia, úrodný pás pod horami, kde se pěstuje víno a je tam nějaký slavný panský dům, tak jsme se tam ještě zajeli podívat. Večer nás zahnal hlad do místního supermarketu, kde jsme si dali steak v podniku podobnému Friday´s. Paní domácí Domonique nám řekla, že nejlepší steaky široko daleko dělají asi dva kilometry od domu v Hussar grilu a že nám tam rezervuje místo No, moc se nám nechtělo, dva dny po sobě, ale berme to jako rozlučkovou večeři, tak jsme kývli.

Ve středu ráno jsme se vrátili zpátky do Simon´s Townu. Honza by byl nešťastnej, kdyby nebyl v tom Námořním muzeu a já zase chtěla na tu pláž s tučňáky. Tak jsme přesně v 9.30 stáli před muzeem a…a nic. Přece nemají pořád zavřeno? Patnáct minut se nic nedělo, jdeme se zeptat do Městského muzea. Tam nám ochotná paní někoho zavolala, a že prý by otevřeno měli mít. V 10 přijel borec, řekl, že se musel probudit, nasnídat, dojít si na záchod, dát si cigáro a že prej kolik je hodin. Paní řekla, že už deset a že chceme do muzea. Tak odjel a otevřel nám jiný pán, no hlavně, že jsme se dostali dovnitř.

Muzeum bylo velké, včetně ponorky a Honzík si to vážně užil. Před polednem jsme si koupili lístek na Boulders beach a bylo to vlastně jediné pořádné koupání v moři. Atlantik je opravdu hodně studený, ale tady byla pláž chráněná před větrem a voda byla mělká a trochu prohřátá. Vydala jsem se lézt po těch obrovských kamenech a snažila se dostat co nejdál, abych viděla tučňáky jak v písku, tak ve vodě. Miluju je od malička a koupat se s nimi, byl docela prima zážitek, ale sáhnout na sebe nenechají. Honza zatím ležel na pláži. Fotila jsem, točila, půl hoďky chodila vodou a za tu dobu jsem se totálně spálila.

Večer mi naskákaly puchýře a celý týden jsem trpěla, jak to pálilo a svědilo a nepomohl mi ani Pantenol, až jsem si musela v lékárně koupit prášky, které zabraly až na konci dovolené, no hrůza. Jedině stín, příště. Odpoledne jsme se vydali na jižní pobřeží, od Muizenbergu směrem k Hermanusu, kde se hromadně pozorují velryby (ale v létě, teď ne). Projížděli jsme nádhernou, divokou krajinou, do kopce, z kopce a dojeli až do Betty´s bay, kde bouřilo moře a byly nádherně barevné kameny. Cestou zpátky přes Strand jsme si fotili jednotlivé pláže a musím vyseknout poklonu Honzovi, že to na těch úzkých silničkách ustál. Večerní odměna v podobě fantastického sirloan steaku a rumpsteaku v Hussar grilu završila náš týdenní pobyt v Tiana Guests House u Dominique a vůbec se nám od ní nechtělo. Zaplatila jsem jí nakonec kartou o něco víc a ona nám dala hotovost, abychom nebyli bez cash.

Poznatek č. 5: za výměnu dolarů nebo eur v bance zaplatíte minimálně 15% fee, taxu a VAT. Ve směnárně ještě víc. I když se dá opravdu všude platit kartou, přece jen jsou potřeba nějaké drobné na parkování, bakšiše, vodu a sem tam nějaký malý nákup na ulici. Takže tady funguje a nejoblíbenější je výběr z bankomatu, které jsou v každém koutě po celém městě. Ve čtvrtek ráno jsme se rozloučili a čekala nás cesta do Aquila Game resortu. Cca 200 kilometrů od Kapského města ve vnitrozemí. Věděli jsme, že to není safari jako v Keni, a stálo to hodně peněz, ale když už jsme tady, bylo by škoda to nevidět. Cesta byla docela veselá, projeli jsme si i tunel mezi kopci a potkali čtyři policejní auta.

Stavili se ve Worchsteru na malý nákup a skoro před cílem zjistili důvod těch policejních vozů. Doprovázely obrovskou cisternu (asi s vínem), která jela rychlostí ani ne 7 km za hodinu. Nedala se předjet a nás čekal táhlý, asi 5 kilometrů dlouhý kopec. Obrátit to nebylo absolutně možné. Na sluníčku třicet, i20 sotva dýchala a Honza střídavě nadával a střídavě se modlil, aby neuvařil spojku. Bylo to fakt o nervy. Ve dvou třetinách kopce zajela cisterna ke kraji a několik aut pustila. Nebýt toho, možná jsme nedojeli. Poznatek č. 6: kdykoliv a kdekoliv se na silnici děje cokoliv, stojí na začátku a na konci černoch nebo černoška v oranžové vestě a mává práporkem. Co že se to vlastně děje, zjistí člověk a při průjezdu. Za pár kilometrů jsme projeli branou přírodní rezervace a ocitli se v nádherné oáze.

Malé domečky se střechami ze slámy, s verandou, s posezením, hlavni budovou s restaurací u obrovského bazénu a všude kolem neskutečný klid. Hned jsme zašli na bufetový oběd, který byl vynikající chutí i výběrem, vytáhli plavky a na hodinu se naložili k bazénu. Samozřejmě pod slunečník, protože já měla kůži mladé žáby (strukturou) a Honza vypadal, že má na hlavě růžovo-hnědou lepru. Ve dvě jsme se ubytovali v domečku s číslem 13, který byl naštěstí krásně stranou, převezli naše auto na vyznačené parkovací místo a šli zase do vody. Naše chata byla krásně vybavená, velká postel, káva, lednice, koupelna s vanou, dešťová sprcha venku, opravdu luxusní bydlení.

V 16 hodin jsme se všichni (asi 60 lidí) srotili na nádvoří a byli rozdělení do tří terénních aut, vojenských kostitřasů. Vyjeli jsme na tříhodinovou projížďku po safari. Když jsem přežila první dunu a kopec, bylo jasné, že se musím tomu kodrcání totálně poddat, nebo si zablokuju záda a bude zle. Zvládla jsem to a cestou jsme viděli opravdu celou „velkou pětku“, což je buvol, slon, lev, levhart a nosorožec. Taky zebry, hrochy, žirafy, lvice, spoustu malých antilop, kudu, pštrosy a různé jiné ptáky. Na konci cesty jsme se navzájem fotili, a hlavně popíjeli sekt a něco jako Vineu, to celé kýčovitě při západu slunce. V sedm jsme se vrátili do resortu a čekala nás úžasná večeře s nádhernou atmosférou, v tichu, při svíčkách, bylo to moc hezký. A jako bonus nám obloha předvedla nádherně zářící Jižní kříž.

K ránu přiletěl páv od sousedů z Tokai (asi se mu stýskalo) a v půl šesté nás řevem probudil. Což bylo zase dobře, protože jsme museli vstávat na ranní safari. To bylo zase úplně jiné, slunce se pomalu vtíralo do kopců, projížděli jsme podobnou trasu a chtěli hlavně vidět lvy a lvice. Bohužel, nic. Ono není nikdy zaručené, že se zvířata přijdou ukázat. Asi po deseti minutách si někdo všiml lva až na úplném vrcholku hory. Možná byli zvědaví, možná jsou už naučení, ale během pěti minut se líně z hor přišli ukázat všichni: dva lvi a jejich tři lvice. Obešli auto a lehli si pohromadě k sobě. Ale dělali, že nás nevnímají, aby si jako nezadali. Naopak hroši se ráchali v jezírku a nevystrčili ani hlavu. Zajeli jsme se ještě podívat do záchranné stanice, kde jsou poraněná nebo nalezená zvířata a připravují se na návrat do volné přírody. Po osmé jsme zasedli k snídani a mám pocit, že jsem ta tři kila nabrala jen za ten jeden den tady :-).

Měli jsme v plánu zůstat až do poledne, ale zatáhlo se a na koupání v bazénu to nebylo, ta jsme se poflakovali po resortu a v 11 vyrazili zpátky do Kapského města, do místa našeho dalšího působení, do atraktivní čtvrti Bo Kaap.

Čtvrť Bo Kaap je „malajskou“ částí města, která je typická barevnými pestrobarevnými domky. Jen odpoledne a brzy ráno se z místní mešity ozývá „Alahu akbar“, ale jinak je tam klid. Cestu jsme našli snadno, ale i když jsem věděla, že je to hodně v kopce, stačilo jedno auto, co nás zabrzdilo v rozjezdu a naše spojka řvala jak v poslední tažení, málem jsme to nevyjeli. Musíme najít jinou cestu. Ubytování v Kapském městě, jako v každém jiném, záleží na stavu peněženky. Hostely Backpackers ubytují člověka ve společném pokoji i za 300 Kč na noc. Klasické hotely stojí kolem 3 až 4.000,- Kč na noc. Zlatou střední cestou jsou právě guesthouses, které jsme preferovali.

Na kopci, s nádherným výhledem jak od bazénu, tak z našeho apartmánu, jsme zůstali dvě noci. Katrin, Němka, žijící v JAR už patnáct let, nám uvařila kafe, donesla muffiny a vodu, vysvětlila pravidla fungování v domě a poradila, čemu se vyhnout. Dokonce nám dala mobil pro místní volání. Kdybychom se dostali do potíží.  Např. v centru v sobotu odpoledne, kdy je zavřeno a všude jsou jen bezdomovci. Vybalila jsem a šli jsme si zaplavat. Na rozdíl od Aquila rezervace, tady bylo modro a vedro. Jen přes Stolovou horu se přelívala bílá mračna, jak když jde pára z pod pokličky na hrnci. Jako každý večer, i tentokrát foukalo. Za hodinku jsme měli prozkoumané okolí a rozhodli jsme se, že pojedeme na Waterfront a podnikneme plavbu katamaránem při západu slunce.

Cestu jsme už znali, od našeho domu to bylo pár minut. Ale ouha, plavba byla vyprodaná. Trochu čára přes rozpočet, co teď? Zkoušeli jsme ukecat prodavače, ale ukázal mi v počítači, že opravdu nemá ani lístek. Prý zítra, v sobotu. Tak jo, předpověď byla slunečno, modro a 29. Zaplatila jsem, on vytiskl lístky, něco naklikal do počítače a pak, no u černocha se nedá říct zblednul, začal koktat, že se spletl, a že sobota je taky obsazená. Pár minut jsme se s ním dohadovali a nakonec to celé přesunuli na neděli. Taky má být nádherně. Co s načatým večerem? Tak jsme si konečně prošli obchodní centrum, já si v lékárně koupila prášky na žabí kůži, podívali se k Shimanskimu na diamanty a hlavně tanzanity, které jsou fascinující, tou sytě modrou barvou, užili si atmosféru anglického holičství, poslechli si koncert v místním amfiteátru a viděli asi ty nejhnusnější kravaty na světě.

Ale udělali jsme fantastický nákup – ve Woolvorths jsme Honzovi koupili „nehet“ na léto. Lehký, světle modré barvy. Při cestě zpátky jsme u jedné z restaurací viděli desítky lidí ve frontě. Spořádaně stáli a popíjeli ze skleniček. Pokukovali jsme kolem, to přece nestojí do hospody…? Nakonec jsme se šli zeptat servírky a opravdu. Restaurace je tak oblíbená, že neberou rezervace a stojí se tu ve frontě, která ale naštěstí postupuje rychle.  Lehce po setmění jsme se vrátili do Upperbloem housu.  Musím říct, že černoši přecházející neosvětlenou ulici deset čísel před autem, jsou opravdovou lahůdkou pro řidiče. Spalo se nám dobře, i když začalo hodně foukat. A nepřestalo ani druhý den, v sobotu. Nasnídali jsme se na terase po vykoupání v bazénu, už od rána bylo pěkné teplo.

Dnes nás čeká město, celé centrum, hlavně trhy a pěší zóna. Četla jsem, že na celý Cape Town stačí dva dny, že tam toho moc není, a je to bohužel pravda. Ale nejdříve do Harleye. Po dlouhém hledání místa jsme nechali auto na parkovišti, kde si místní buzny chystali růžovo-duhové auto. To zase bude nějaký průvod. A taky že byl, kolem jedné odpoledne městem táhnul více jak tisícový průvod gayů a leseb. Organizaci ale měli zmáknutou a hlavně nepřekáželi… I po přivezení čerstvého zboží jsem u motorkářů neuspěla. Velikost M a L jen u zuřivě zeleného trička s blbým obrázkem a u bílého, které se mi nelíbilo. Otravovala jsem prodavačku snad půl hodiny, prohledala celý sklad i vystavené modely. To, které se mi líbilo nejvíc, pískově oranžové s celou „velkou pětkou“ zvířat na zádech, měli jen v esku. Tak jsem ho nakonec vzala, snad ho bude nosit třeba Táda, protože je boží! Pomalu jsme se nořili do uliček v centru. Opravdu není velké, hlavními třídami je Long street s restauracemi a St Georges Mall se stánky a obchody. Sobotní dopoledne vyhnalo do ulic hlavně místní, turisty jsme potkali jen na trhu v Green marketu.

Všude se prodávala hlavně trička, africká rukodělná výroba, obrázky, dřevěné suvenýry. Byly docela hezké, ale moc z toho by se k nám do bytu nehodilo. Procházeli jsme se až ke katedrála Svatého Jiří a vlezli do jednoho obchodu s trikama, že bych si přece jen koupila suvenýr? Líbila se mi dvě, jedno se zebrou a jedno (v dětském oddělení) šedivé, s barevnou Stolovou horou. Honza zebru zavrhnul, tak mám na prsou kopec. Přešli jsme k radnici, která je v nádherném paláci, spíš jak kdyby šlo o Madrid. Před radnicí je místo jménem Grand Parade a tam byl teda hukot. Stovky stánků stylu všechno za dolar. Ponožky, trenýrky, košile, látky, hrnce, sklo, veteš, pyžama, sandály, hrozná kvalita, šunt nad šunt a všichni to kupují. Rozhodli jsme se jít do pevnosti, Castle of Hope, kde je výhled z hradeb a muzeum. Uprostřed nádvoří měl být v pravé poledne obřad předávání klíčů, ale o víkendu se nekonal.

Zato se tam srotila skupina domorodců a začala nějaké rituální tance a zaříkávání Bylo by to hezké, kdyby se u stojících šamanů nepovalovaly jejich igelitky.  V muzeu Honza ulovil další čepici, tentokrát vojenský jihoafrický baret. Hurá! Cesta kolem hlavního nádraží byla poněkud zapáchající a všimli jsme si, že autobusy jezdí opravdu jen místní. Výjimkou bylo pár statečných bílých batůžkářů. Bylo kolem jedné a Katrin nám poradila, že pod Stolovou horou v jedné zahradě bývají sobotní farmářské trhy a posezení, hraje tam kapela… tak jsme tam jeli. Dali jsme si k jídlu něco jako gyros a sedli si s ním do trávy a bylo to tam kouzelné. Sýry, sushi, ovocné džusy, jogurty, děti vřískaly u místního bazénku, ale ve dvě odpoledne už to pomalu končilo.

Vrátili jsme se do Upperbloemu, odpočinuli si a večer vyrazili do čtvrti Gardens. Katrin měla pravdu, že v sobotu odpoledne chodí městem jen bezdomovci, bylo to docela nepříjemné. Ale Gardens je krásná čtvrť plná muzeí, je tam budova parlamentu, krásný park, potkali jsme dokonce svatbu, která se tam byla fotit. Co večeře? To byl docela problém, prošli jsme kus Long Street, kde byly jen hlučné bary a pivnice a tam se nám nechtělo. Začalo zase foukat, takže jsme vzali zavděk bistrem u Green marketu a bylo o dost hrozný. Smažené kalamáry a hranolky byly tak mastné a strašně slané, že mi z toho pak bylo docela zle. Po setmění jsme se vrátili na pokoj a skoro do půlnoci si četli.

Nedělní ráno byl tak silný vítr, ani jsme nevlezli do bazénu a přes Stolovou horu se valila mračna. Měli jsme štěstí, že jsme na ní byli, když bylo hezky a teplota tak akorát. Rozloučili jsme se s Katrin a přesunuli se na naše poslední místo, do luxusního přímořského letoviska Camps bay. Cesta byla jednoduchá, asi i proto, že jsme měli výjimečně adresu. Přijeli jsme už před polednem a po deseti minutách zvonění nám přišla otevřít mohutná černoška, která právě připravovala náš pokoj. Byla jsem na něj zvědavá, protože na Bookingu jsou často zkreslující informace, fotky jednoho pokoje patří jinému pokoji apod. A já jsem ve čtyřpokojovém domě nad mořem vybrala pokoj se samostatným vchodem a vyhlídkou, tak uvidíme.

Černoška nás uvedla na terasu, kde jsme počkali, než uklidila a už ten výhled z terasy nám stačil. Pak přišla majitelka, dáma tak před osmdesátkou, udělala nám kávu, dala vodu, zdvořilostně jsme pokecali a šli se ubytovat. Pokoj předčil moje očekávání. Z postele jsme koukali na moře, na soukromé terase jsme měli pohodlná křesla, všechno v anglickém stylu, to se nám ani nebude chtít ven. A taky že ne. Udělala jsem jídlo a jen jsme seděli a užívali si to. Jenom kdyby nebyl takový vítr. Paní majitelka se smála, že budeme potřebovat špunty do uší, že se tam obvykle vítr točí kolem dokola. No mě je to fuk, já špunty mám a Honza usne všude. Odpoledne jsme vyjeli prozkoumat Camps bay a Sea Point na nábřeží. Na pláži bylo docela dost lidí, no není divu, v neděli, ale nikdo se nekoupal. Restaurace byly narvané k prasknutí. Dojeli jsme až k městskému bazénu a šli se projít na hlavní ulici.

Honza měl hlad, to je pak hrozně nervózní, takže nás potěšila blízká italská restaurace s domácí pastou a jídlo bylo vynikající. Cestou zpátky na Camps bay jsme se snažili zastavit u čtyř zátok s plážemi, Cliffton, ale vůbec se nám tam nepodařilo zaparkovat. Nezdržovali jsme se dlouho, čekala nás cesta do Waterfronu a plavba na katamaránu. Pořád byl strašný vítr, tak to jsme zvědaví. Oblékli jsme dlouhé kalhoty, větrovky s sebou a překvapilo nás, že z letoviska to skrz město trvalo jen 12 minut. Došli jsme na nábřeží, kde kotví lodě, nikde nikdo.

V kanceláři jsme se ptali a ukázali lístky, ale slečna nám řekla, že je plavba zrušená. ??? A že na nás neměli telefon, aby dali vědět. Ono foukalo opravdu nebezpečně. Sakra, my snad tu loď nedáme. Slečna nám už už vracela peníze, ale řekla jsem ne. Tak poplujeme zítra. Honzovi se už poslední den nechtělo, ale ukecala jsem ho. A všechno zlé je dobré k něčemu, třebas k jídlu. Vystáli jsme si asi jen desetiminutovou frontu před Willoughby, a za chvíli bylo jasné, proč tam mají pořád narváno.

Moje sushi bylo vynikající a Honzův salát s čerstvým tuňákem taky. Vítr byl neskutečný, ani jsme po návratu nemohli sedět na té naší krásné terase. Zvláštní, ale byl to takový příjemný rachot, že jsem usnula jak zabitá i bez špuntů. Jen ve dvě v noci jsem se probudila a nad mořem svítil měsíc, jen házel stříbrný pruh na vodu, bylo to jak v pohádce. I svítání bylo kouzelné, od šesti jsem seděla na terase a jen se dívala. Bylo ticho, po větru ani památky. Honza taky nevydržel v posteli, a svítání jsme si užili na terase společně.

Pondělní snídaně byla trochu chudší než v Tokaii, ale nemusíme furt tak žrát :-). Předposlední den nás čekala cesta celou západní částí Kapského poloostrova, hlavně oblíbené letovisko Nordhoek, vyhlídky z Chapman´s Peak a maják v Kometjje. Neviděli jsme ani jedno. Po deseti kilometrech jsem mezi kopci uviděla kouř: „Hele, někde asi hoří, a docela hodně“, hlásím Honzovi. Na silnici vedoucí k průsmyku nás zastavila závora, policie, a že dál nemůžeme, celá oblast je uzavřená, kvůli požáru. Tak to je blbý. Vraceli jsme se zpátky, docela smutní, protože bylo jasné, že se sem už nedostaneme. Za dvě hodiny už byl kouř cítit všude a celý šedohnědý pás se táhnul nad mořem a pomalu z něho dělal neprostupnou deku. Zastavili jsme na nejkrásnější pláži celého poloostrova, na Llandudno.

Velké kameny z obou stran, jemňounký bílý písek a neskutečně ledová voda. I v těch 30 stupních se nikdo nekoupal, na pláži bylo pár lidí se psy, dvě malířky a my. Vydržela jsem po kotníky asi půl minuty, víc jak 13 stupňů to nemělo. Zůstali jsme asi hodinu a pak se přesunuli do Camps bay na pláž, kde jsme si jen leželi a odpočívali na trávě. Poznatek č. 7: všechny! toalety kdekoliv a kdykoliv, jsou neuvěřitelně čisté, s mýdlem, papírem, ručníky, ubrousky, pytlíky pro psy a s bedýnkou plnou prezervativů zdarma. A je jedno, jestli je to na pláži, v parku nebo v obchodním centru. Jinak ceny restaurací na promenádě nás opravdu odradily, čtyři stovky za pizzu fakt nedám, tak jsme se zastavili v krámku s místními produkty a k obědu jsme si na naší terase dali báječné carpaccio, tři druhy sýru a čerstvý chleba. A „kafíčko pro pana medvídka“. Na internetu jsem si našla čerstvé zprávy o požáru.

Na Boyes drive nad Muizenbergem vypukl v noci požár a díky větru přes 90 kilometrů za hodinu se rychle rozšířil na velkou plochu. Museli evakuovat spoustu lidí, shořely nějaké domy, pořád zasahovali hasiči a lítaly vrtulníky s vodou. Taková škoda. Kolem páté jsme se vyzbrojili větrovkami a na čtvrtý pokus jeli do přístavu na plavbu katamaránem. Konečně! Nefoukalo, vedro bylo, takže jsme v půl sedmé vypluli kolem pobřeží vstříc západu slunce. On je to takový kýč, ale pak když je člověk na vodě a je to ticho a pomalá muzika, pluli jsme jen na plachty, parta lidí seděla celou dobu vepředu a pili jedny bublinky za druhýma a my vzadu měli skvělý výhled a hodně místa na focení. Západ slunce na moři je vždycky nádhera a v duchu jsem děkovala za tuhle úžasnou dovolenou. V osm už byla tma a čas na poslední večeři. Tak ještě jednou to skvělé sushi, prosím :-).

Přijeli jsme před desátou a seděli na terase, byly to dva úplně rozdílné dny, teplo jen na tričko i o půlnoci. Proto nás ráno nepřekvapilo, že bylo extrémní teplo. Posnídali jsme na terase a domluvili se s paní majitelkou, že můžeme zůstat v apartmánu až do odpoledne. To bylo super, celý půlden jsme se váleli na terase a koupali v bazénu.

Po 15. hodině jsme zabalili a odjeli na letiště, přece jen nevíme, jak proběhne předání auta. Měli to zmáknuté a  perfektně značené už zdálky. Return cars, od jaké firmy, kam se postavit, kde zařadit. Takže jsme zajeli do řady, přišel pán, zkontroloval, popojel a pochválil nás, že jsme odevzdali auto ve vzorném stavu, a že děkuje. Ještě jsme se v kanceláři Tempestu zeptali, co se složeným depozitem, byli ujištěni, že do týdne to bude zpátky na účtu (bylo za dva dny), a pak už jsme jen čekali v hlavní hale u kafe na odlet. Ten den byly 42 stupně a byl to nejteplejší 3. březen za posledních sto let. No a závěr? Kapské město není Afrika, ale to jsme věděli. Je to moderní část země s perfektní infrastrukturou a velice dobrými službami. Moderní hotely, desítky vinařství, skvělé restaurace.

Není to o povalování se na pláži, moře je studené i v létě. Pokud nechce člověk bydlet v hostelu a jíst na ulici nebo v McDonaldu, není to tam levné. Příroda je jedna z nejhezčích, kterou jsme kdy viděli. Lidé jsou milí, ochotní a vstřícní. U černých jsou cítit sociální rozdíly a jsme rádi, že nás nepotkal žádný negativní zážitek. Na volant vpravo a řízení vlevo se dá taky zvyknout, takže… příště Austrálie? 🙂

Kontaktujte mě