Caledonian kanál – červen 2010

Jednou se mě kamarád Jirka ptal, jestli bychom je (jeho a Olgu) nevzali s sebou na kanál  Nivernais ve Francii v září nebo Caledonian canal ve Skotsku v červnu. Lokalita, kvalita lodi a termín rozhodly o Skotsku. Jedem! Teda spíš letíme, protože v poměru cena/výkon jasně zvítězily letenky. Praha – Londýn – Inverness. To celé i s přestupem na Gatewicku pouhých 7 hodin. A s letenkami jsme se vešli do ceny 5.700,- na osobu. Ve Skotsku jsme s Honzou nikdy nebyli, a i když jsme na poslední chvíli sehnali někde knížku Lonely Planet, plánovala jsem všechno jen podle internetu a hlavně mého oblíbeného Google Earth. Caledonian canal je spojnicí západního pobřeží Corpach s východním pobřežím v Inverness. Byl postaven začátkem 19. století Thomasem Telfordem. Kanál je 100 km dlouhý a je tvořen jezery Loch Dochfour, Loch Ness, Loch Oich  Loch Lochy. Na cestě je 29 komor včetně Neptunova schodiště v Banavie. Všude kolem je prý klid a nádherná krajina. Tak uvidíme.

V pozdním odpoledni jsme přiletěli do Inverness. Letěli jsme z Londýna úžasným letadýlkem, jen 2 + 2 sedačky. Připadala jsem si jako ve filmu s Poirotem. Nad Inverness se nám odkryl pohled na Lochnesské jezero, a protože bylo zataženo, pohled byl takový skoro šedostříbrný. Letiště je v Inverness malinké, před vchodem bylo několik taxíků, tak jsem se do jednoho, byť velkého, doslova nasoukali. Přece jen zavazadla na loď na týden nějaký objem mají. Za pár minut jsme dojeli do malého B&B v centru. Vybalili jsme jen pár věcí a hned vyrazili do města. Inverness má jednu hlavní třídu se spoustou obchůdků a pěkné nábřeží s desítkami hospod. Městu dominuje hrad, který byl už večer zavřený. Ani už nevím, co jsme měli k večeři, ale spali jsme jak zabití.

Ráno po snídani (ryze anglické) jsme se taxíkem přesunuli do maríny. Čekalo nás hodinové školení od firmy Caley Cruisers formou videa. Pak jsme si šli zkusit kormidlovat loď. Lodě na Caldonian kanálu jsou jiné než ty francouzské bakelity nebo kovové anglické narrowboats. Tohle jsou krásné, velmi praktické a bytelné čluny, které musejí vydržet i víc jak metrové vlny na jezerech. Ta naše se jmenovala Glen. Vepředu byla prostorná kajuta se spoustou úložného prostoru, hned vedle toaleta, uprostřed salon na sezení, kuchyně s velkou ledničkou, troubou, grilem, mikrovlnkou, další záchod a sprcha a zadní, kapitánská kajuta. Ta byla jak ložnice, prostě paráda. Nejhezčí loď, na které jsme zatím byli. Vypluli jsme společně v konvoji tří dalších lodí. Proplouvali jsme úzký kanál, který nás dovedl na první jezero.

Po obou stranách byly kopce, slunce protínalo mraky a počasí se začalo vylepšovat (jak jinak:-)). Střídali jsme se u kormidla, abychom si osahali našeho Glena. První večer jsme zakotvili v místě zvaném Drumnadrochit (jak Skotské :-)). Jídlo jsme nakoupili před vyplutím v místním supermarketu. Nechtělo se mi nic vozit s sebou letadlem, všude je nabídka stejná a na lodích se vaří podobně, tak co… Bude to o těstovinách, mase, obložených mísách, salátech, hemenexu apod. Spalo se mi báječně, všude byl naprostý klid a postel v kajutě byla prostorná a pohodlná, ani jsme dlouho nečetli. Ráno jsme snídali bábovku a čerstvé toasty s marmeládou a dohadovali se nad mapou, jak tu cestu pojmeme. Počasí bylo nádherné, sluníčko, slabý vítr, nějakých 22 stupňů, na Skotsko skoro zázrak.

Nakonec jsme spočítali, že pokud poplujeme rozumně rychle s pár zastávkami denně, budeme v půlce cesty u Fort Williams, tam budeme celé odpoledne a večer, a druhý den se vydáme na cestu zpátky. Jenže: počasí bylo tak krásné a foukalo nám po směru, takže jsme už další večer zakotvili ve Fort Augustus. To je malá vesnice, kde je několik komor za sebou, stánky s občerstvením a desítky čumilů u vody. Honza našel krásné místo kousek stranou, naproti starobylému opatství. Hned jsme šli omrknout okolí. Nejhezčí byl park, kde byla nějaká škola a privátní klub.  Olině samozřejmě nic nezabránilo v tom, aby nevlezla do dvora (má tuhle úchylku), nicméně všechno tam bylo na kódy a hesla u dveří, tak jsme raději vzaly zpátečku, aby to nedopadlo jako v Paříži, kde nás zamkli ve dvoře domu v Rue Mouffetard. Večeře z vlastních zdrojů a pak už se dal Honzík do oblíbeného vyprávění o sedmileté válce a Rakousko-Uhersku. To vždycky spolehlivě zabere a uspí, takže když Jirka u stolu zavřel oči, zavelela jsem „spát“.

Ráno jsme se probudili do sluníčka, všude voněla tráva a kytky a kafe a čekalo se na zdýmání komor. Byli jsme druzí na řadě, u komor stál pan pořadatel, který lodě obcházel a rozdával pomyslné pořadí, která loď a jak vpluje do komor. Většinou se jelo po čtyřech. Vyfasovali jsme jednu jedinou, protože další by se tam už nevešly. Společnost nám dělal křižník „Tři sestry“ (to by měl Fanánek radost). Tahle loď plula celé dva dny vždy v našem okolí a všude budila rozruch. Byli to motorkáři, kteří pluli na ostrov Isle of Man jezdit na motorkách. Spíš než motorkáři vypadali jako Vikingští bojovníci, byli zrzaví, s culíky a copany, zarostlí… V komoře bylo dost času si je všechny prohlédnout. No, všechny, spíš ty, kteří byli ochotní a schopní vstát. Na palubě měli barel, v něm hořel oheň, kolem seděli dva kmáni a pili půllitrové plechovky piva. Na břehu jim jako pomocná síla sekundoval malý chlapíček, který házel lana jednou rukou a jak je vázal, bylo záhadou.

Po projetí komor přidali hoši plyn a zamířili mimo náš dosah. Počasí nám přálo natolik, že jsme po poledni zastavili v nádherné zátoce a Olga se statečně vykoupala. Sice bylo na krátký rukáv, ale voda byla tutově pod 15 stupňů. Šli jsme se podívat na starobylou studnu Sedmi hlav a odpoledne dorazili do Banavie před Fort Williams. Místní zvláštností je sedm schodovitých komor, které vedou na moře (Neptunovo schodiště). Což my jsme už s touhle lodí nesměli, tudíž jsme jen koukali, jak jednu po druhé proplouvají jachty a malé katamarány.

Máme dva dny k dobru, co budeme dělat? Takže jsme vyrazili do města prohlédnout si pěší zónu a dát si k večeři místní rybu a hranolky. „Fish and chips“ se v mnoha anglických lokalitách liší nejen velikostí, ale i kvalitou a samozřejmě cenou. Zatím se nic nevyrovnalo rybě a hranolkům v londýnském Greenwiche a Vánocích 2007. Na pěší zóně jsme objevili příjemnou jídelnu, kde se u pultu řeklo, co kdo chce, zaplatilo se, vyfasovalo se číslo a obsluha pak přinesla jídlo ke stolu na základě objednávky. Kromě ryby a hranolků se Honza pustil s místním obsluhou do diskuze. Obsluha se ho totiž zeptal, jestli chce „brebr“. Tak tomu jsme nerozuměli nikdo. Po několika pokusech typu „breabrt“, „brbrt“ a podobně, podala obsluha Honzovi obrázek. Chleba s máslem – bred and butter. No jasný jako facka :-).Večer jsme na lodi povídali a hráli nějaké inteligentní hry, ale ani my, ani Olina s Jirkou nepatří mezi pařiče, takže jsme chodili celkem brzy spát.

Druhý den ráno jsme se vydali na celodenní výlet, trochu i výšlap, a to na nejvyšší horu Skotska, Ben Nevis (1343 m), nebo spíš její odnož – Nevis Range. Místní autobus nás odvezl na nádraží, ze kterého jsme pokračovali autobusem až k začátku lanovky, která do Nevis Range jezdí. Překvapilo nás kolik je tam bikerů. Hora, nebo spíš její část je velmi oblíbená pro sjíždění na kolech. Je to dost nebezpečný, ale adrenalin stříká kolem, takže to chápu. Vyjeli jsme lanovkou nahoru, dali si hoďku rozchod a my s Honzou šli fotit a vylézt na jeden menší kopeček. Bylo tam hezky, škoda, že nebylo úplně slunečno. I tak jsme se za ten výšlap odměnili kafem se šlehačkou a zmrzlinou, a po obědě sjeli dolů do města. Místní muzeum Vysočiny (protože tato oblast se nazývá Highlands) nám představilo skotskou historii, místní řemesla a pár knížek. Na večeři jsme šli odděleně, do Honzy zasyčel jeden Guiness a pomalu jsme se vrátili na loď. Čekala nás cesta zpátky. Rozhodovali jsme se nad mapou, kde budeme kotvit tentokrát, ale pak jsme to nechali osudu, kam doplujeme, doplujeme.

Počasí se zhoršilo, oblékli jsme větrovky a šusťákové kalhoty. Nejen na moři se počasí mění každou vteřinu, na jezerech to platí také. Na Lochnessu nás překvapila bouřka a vlny metr vysoké. Chtěli jsme zakotvit v zátoce a jít se podívat na vodopády ve skalách, ale vůbec to nešlo, jaké byly vlny. Tak jsme to obrátili na volnou vodu a za hodinu byl klid. Nebe se vyčistilo a jak je mým dobrým zvykem když zbyde pečivo, jsem začala krmit místní ptactvo. Jeden racek si se mnou nacvičil etudu, velkým obloukem obletěl naši loď a pak se střemhlav řítil na mě. V tu chvíli jsem mu hodila kus housky, on ji v letu chytil a v oblouku sezobnul. A jen co to racka přestalo bavit, přiletěly na naši příď dvě kachny.

Zahnízdily se před oknem, kvákaly a čekaly. Nevěděli jsme na co, housky nechtěly, chleba tak ne. Byly s námi hodinu, než jsme zakotvili v jedné tiché zátoce. Pak v klidu „sesedly“, ani nepopoletěly, a milostivě odkráčely do háje. Kotvení bylo na pěkném místě, v závětří, asi půl hodiny pěšky do městečka. Samozřejmě celé okolí se věnovalo lochnesské potvoře. Na zahradách místních domků byly plechové oblůdky místo soch a trpaslíků, u místní hospody se tyčila asi pětimetrová napodobenina lochnessky a ve městě soupeřila o pozornost turistů dokonce dvě muzea. Nenavštívili jsme ani jedno, jen jsme městečko prošli a společně se u jedné lochnessky vyfotili.

Cestou zpátky do maríny jsme obdivovali místní dobytek, který se vzorně pásl v kopcích a ještě vzorněji se v řadách chodil napít ke korytům. Když jsme se vrátili na loď, čekalo nás divadelní představení. Do maríny vplula loď podobná té naší, couvala zádí k molu, což bylo logické, nicméně rychlostí asi třicet kilometrů za hodinu. Prásk! Plnou parou do zdi. Koukali jsme, co je to za magora. Musel to být magor, protože to ještě dvakrát zopakoval. Asi pět mladých Indů a jedna holka. Náramně se tím bavili, ale málem zničili loď.Ráno jsme měli před sebou jen pár hodin jezerem Loch Linnhe a pak už konec v domovské maríně. Využili jsme volného odpoledne a odevzdali loď, vyúčtovali projetou naftu a rozhodli se zajít na nábřeží v Inverness na nějakou prímovou večeři.

Našli jsme malou hospůdku u vody, s výhledem na most a nabídka menu byla lákavá. Předkrm, steak s hranolky a dortíky, za nějakých asi 20 euro, to by šlo. Ufff. Jako předkrm byly toasty. Tmavé i světlé, s máslem, marmeládou medem a kdovíčím ještě. Pak následoval asi půl kilový flák masa a hrnec hranolků, samozřejmě majonéza v kotli. A návdavkem ke kafi byly dortíky. Na každého pět! kousků. Košíček, bábovka, větrník, roláda… Zvládli jsme jeden, dva, ne tak Jirka. Dojedl všechny (asi 10) dorty. Cestou zpátky jsme jen funěli, Jirka musel přidat už kvůli toaletám v maríně. Pak jen ležel jako pes co sežral kočičce a pejskovi dort a jen vzdychal áááchich áááchich. Dala jsem mu na břicho zapálenou svíčku, jako kdyby něco a s Honzou jsme naposledy usnuli v naší parádní kapitánské kabině.

Ráno bylo zase slunečné a hned po snídani na lodi jsme odjeli taxíkem na letiště. Při přestupu na Gatewicku jsme ocenili kýbl kafe ve Starbucksu a za pár hodin byli doma. Skotsko je nádherné, hýří stovkou odstínů zelené a každou chvíli jsem při pohledu do kopců čekala, že se z nich vyřítí modře pruhovaný Mel Gibson jako William Wallis. Nestalo se tak, ale vznešenost, pýcha a touha po svobodě je ze Skotů a jejich země cítit na každém kroku.

Kontaktujte mě