Bangkok a Krabi – březen 2012

Tak jsme si po zkušenosti s Mauritiem řekli, že když Honza nelyžuje, mohli bychom každou zimu aspoň týden strávit někde v teple. Všichni básnili o Thajsku, jak tam je krásně a levně, teplo, pláže, potápění, výlety na lodích. Tak jo, tak to zkusíme.

Koupila jsme celkem levné letenky od Swiss Air a s malým přestupem v Zurichu jsme po deseti hodinách doletěli do Bangkoku. Zarazily nás ty obrovské fronty při vstupu do země, to snad ani nestihneme přestup… po třech hodinách jsme přesedli na vnitrostátní Air Asia a kolem sedmé večer přistáli na letišti v Krabi. V hotelové hale jsme si u přepážky koupili lístek na taxi (asi za 350 ,- Kč) a za půl hodiny byli na okraji letoviska Ao Nang, v našem malém komplexu Supsengdao resort. Deset malých vilek s terasou, decentně rozmístěných kolem bazénu v tropické zahradě. Obsazeny byly jen tři. Nádhera.

Každý den ráno po snídani nás vozil majitel resortu takovým malým gazíkem do centra Ao Nangu. Pěšky bychom to šli asi půl hodiny (což jsme taky jednou udělali). V centru městečka jsme střídavě chodili po obchůdcích, jezdili na výlety po okolních ostrovech, pluli na slavnou Railay beach, okusili všechno možné v all you can eat restauracích a všechno jsme si náramně užívali.

Mým největším zážitkem byl pro mě v rámci jednoho výletu za slony výstup k chrámu Tiger Cave. Na netu jsem si o něm četla, že se tam šplhá hodně dlouho a od chrámu je vidět celé Krabi až do vzdálenosti 40 kilometrů. V malém gazíku nás jelo šest, se mnou a Honzou ještě nějaká Němka, Španěl, Holanďan a Němec (ani nevím, jestli patřili k sobě). Nejdříve jsem si prohlídli chrámy na úpatí hory. Honza slíbil držet palce a kouřit dole.

A já se vydala do kopce, po nepravidelných schodech, s pomocí lan a opic, které se drze pokoušely vyrvat mi lahev s vodou nebo vzít brýle. K budhistickému templu (Wat Tahm Sua) na vrcholu vede 1237 schodů. V první třetině jsem myslela, že to obrátím. Jako spousty lidí, které se otočily a vzdaly. Na schodě s číslem 700 jsem myslela, že se pozvracím, jako ta Němka z našeho auta. Pořád jsem si říkala, že už mám víc jak půlku za sebou. Holanďan nesl na zdech malé dítě nějakým Francouzům, kteří se vesele vydali nahoru, aniž by věděli, kam vlastně jdou. Bušilo mi v uších a motala se mi hlava. Na chvíli jsem si sedla… 1100… posledních 150 schodů už byla brnkačka. Doplazila jsem se po čtyřiceti minutách k malému patníku, ze kterého tekla studená voda a na řetízku byl přivázaný hrnek.

Výhled byl nádherný. Byla jsem rudá jak rak, ale na společnou fotku s Němcem a statečným nosičem – Holanďanem jsem sílu našla. Prošla jsem si chrám, poseděla pod Budhou a vydala se za Honzou, který si v klidu okukoval věštkyně se zlatými tepanými lístky. Později, při jízdě na slonech, nám náš průvodce ukazoval v dálce kopec s chrámem a říká:

„Tak támhle je velký zlatý Budha, posvátný chrám a vede tam přes 1200 schodů. Nikdy jsem tam nebyl, je to moc vysoko. A skoro nikdo tam nevyleze.“ Na to Honza ze sloního hřbetu lakonicky prohlásil: „Jo, my víme, manželka tam před chvílí byla“. Průvodce na mě obdivně koukal, co že jsem to za borce. Ale je pravda, že to bylo hodně namáhavé a myslím, že to byl fyzicky nejnáročnější výkon, který jsem kdy kde podala.

Na Krabi jsme byli týden a pak odletěli zpět do Bangkoku. Tam jsme měli na tři noci pokoj v hotelu Futurama v centru města. Hotel byl příjemný, čistý a hlavně, měl střešní bazén, což mi po ránu opravdu na cestách potřebujeme na rozjezd.Byl pár set metrů od řeky, po které jsme pluli a poznávali město i z vody. Za ty tři dny jsme navštívili pár paláců, vynechali ten Královský (mraky lidí), prošli si Čínskou čtvrť, slavnou Khao San Road, jeli taxíkem pomaleji než pěšky, prošli celý Lumpini park a užili si jízdu nadzemním metrem.

To, na co jsme se těšili, byl jednodenní výlet do oblasti Kanchanaburi. Pověstné plovoucí trhy Damnoen Saduak a po nich lahůdka, most přes řeku Kwai a válečné muzeum. Obojí je samozřejmě turistická atrakce, ale stojí za to to vidět. Trhy byly zábavné, spousty lidí si kupovaly spousty jídla, ovoce, klobouků a suvenýrů a my měli to štěstí, že jsme to celé zvládli na soukromé loďce, která s námi obkroužila po kanálech celou oblast. U řeky Kwai už nestojí originál mostu, o který ve vojenské operaci (a také v knížce a následně ve filmu) šlo, ale místo bylo stejně takové „depresivní“, byť moc hezké a fotogenické.

Poslední den v Bangkoku byl dost hektický, snažili jsme se prohlédnout, co se dalo, ale bylo horko a všude byly mraky lidí ze zájezdových autobusů. Po Khao San road se potulovali batůžkáři vonící trávou a všude nám nabízeli barevné tašky, čepice a další klasicky čínskou veteš. Tady bych hotel mít nechtěla. Hezké hotely jsou u vody, některé i do 1500,- Kč za noc se snídaní, jako třeba Grand Sathorn. A příště bychom to udělali obráceně, začali bychom Bangkokem a pak bychom si užili týden u moře :-).

Kontaktujte mě