6 660 km Novým Zélandem – 2016

Napsat podrobný cestopis z Nového Zélandu je skoro nemožné. Musela bych popsat celých těch báječných třicet dní v obytném campervanu, kterým jsme od severu k jihu poznávaly tuhle nádhernou zemi. Píšu tvrdé „y“, protože jsem tuhle cestu nakonec nepodnikla se svým mužem (k desátému výročí svatby), ale s kamarádkou Jarkou. Cestu na Zéland jsem plánovala rok dopředu, přečetla stovky informací, poznala se díky tomu s Vlaďkou Kennett, ale ani perfektní plánování nezvítězilo nad termínem Honzovy operace. Takže si dáme „manželské“ opáčko až v roce 2019.

Využila jsem výhodné nabídky letenek a zajistila si cestu Praha – Vídeň – Tokio – Auckland. Tam jsem zůstala dvě noci v apartmánu hotelu St. Martin, půl hodiny pěšky od centra (nábřeží). Během prvního dne se ke mně přidala Jarka, která letěla s Emirates o několik hodin později než já.  Po dvou dnech v Aucklandu jsme si vyzvedly auto v půjčovně Mighty a vyrazily na naši dobrodružnou cestu… Strach z řízení vlevo byl za den na silnici pryč :-).

Naším plánem bylo pobýt 13 dní na severním ostrově a 17 dní na jižním.

Největším zážitkem na severním ostrově pro mě bylo zdolání Tongariro Alpine Crossing.

V úterý 15. března večer jsme po koupání v termálním potoce Kerosene Creek a procházce kolem jezera Taupo vyjely serpentýny kopců Tongariro Nation parku a zaparkovaly náš van na parkovišti hotelu Chateau Tongariro, jediného slušného hotelu široko daleko. V horách nebylo zrovna nejlepší počasí, drobně pršelo a mraky se honily sem tam. Šly jsme se zeptat na recepci, jak to vidí se zítřejším trekem. Nevidí… ale prý se to rozhodne až ráno. Měly jsme s Jarkou v tomhle krásném hotelu zaplacenou noc právě „po“ zdolání treku, abychom si odpočinuly, vykoupaly se a vyspaly se v pohodlných postelích. Proto jsme také mohly využít hotelového shuttlu (placeného předem), který ráno sváží lidi na parkoviště Mongatepopo a odpoledne je vyzvedává na druhé straně parku v Ketatahi. Předpověď počasí na středu věštila zataženo, déšť a 10 stupňů. To nevypadá dobře, tak se přinejhorším projdeme po okolí a celý den prolenošíme v hotelu, taky varianta.

Ráno v půl sedmé jsme stály, vybavené svačinou a dostatkem vody, v pozoru na recepci hotelu. Zatím žádné informace, ani pozitivní, ani negativní. Přidala se k nám jen dvojice starších Amíků (dost přes sedmdesát, no jak ti to chtějí ujít….?). Pár minut po sedmé přijel autobus a za pár minut jsme byly na parkovišti. Asi stovka lidí (hlavně z okolních aut) vyrazila kolem půl osmé do hor. Docela masovka, žádní ojedinělí trekaři. Sopečné kopce se začaly vylupovat z mlhy a za chvíli bylo modro. To je paráda! Cesta, zatím mírně vzhůru, vedla po dřevěných chodnících. Někdo nasadil vražedné tempo, někdo se jen tak coural, někdo pořád fotil, za chvíli se štrůdl chodců roztrhal a my jsme si užily ticho až do prvního styčného bodu, Soda Springs. Tam byly hlavně kadibudky a dva autobusy nějaké mládeže, která se rychle rozprostřela po kopcích. Začalo stoupání…

Nejen, že se šlo do prudčího kopce, ale zmizely chodníky a pod nohama se už drolila jen sopečná drť. Nohy v ní docela klouzaly, naštěstí jsme měly trekové boty. Oteplilo se a začaly jsme se potit. Bundy putovaly do batohů, ale víc už raději ne, kdyby nás „ofouklo“, máme záda v háji. Křepce nás předbíhaly dorostenky v tílkách a asijské turistky v žabkách. No co, není nám třicet, jdeme si svým tempem (nakonec jsme je došly, protože rychlý nástup neznamená vítězství, že jo).

Vždycky jsem si stanovila bod, do kterého dojdu, tam jsem chvíli odpočívala a dělala, že stavím kvůli focení (ne, dělám si srandu, to mi bylo fakt jedno). Nejdůležitějším bodem celého treku je Red Crater v 1886 metrech, takže to jsem ušly skoro 800 metrové převýšení, to je dobrý. Vrcholek, ze kterého je famózní výhled na celé Tongariro je kombinací rudé sopečné půdy, černých kamenů a hvízdání větru… vůbec se nedivím, že si tohle místo Pete Jackson vybral pro Pána prstenů. Celou cestu jsme říkaly, že neseme prsten do Mordoru :-). A pak jsme jen přešly další kopec a byly u Emerald Lakes, několika tyrkysově modrých jezírek blízko sebe. Takže nejhorší část cesty máme za sebou. Daly jsme si sváču, pořádně se napily a … a začalo se zatahovat.

Čekal nás sice sestup dolů, ale víc jak dvojnásobná vzdálenost. Zpětným pohledem musím říct, že tahle druhá část byla mnohem horší, protože byla nekonečná. Kilometry a kilometry cesty dolů, zatáčky, roviny, zatáčky, roviny a někde hodně hodně daleko před námi car park v 800 metrech. Obloha už byla zatažená, chvílemi pršelo, chvílemi svítilo slunce. Zastavily jsme se na odpočívadle Ketatahi, kde jsme se chvíli slunily a pokecaly si s párem Čechů, kteří tam byli na svatební cestě a zároveň za prací. Měly jsme dvě možnosti: buď zpomalíme a riskujeme déšť a odjezd busem do hotelu až v pět odpoledne, nebo přidáme a zkusíme stihnout ten první, v půl třetí. B je správně, mákneme.

Nikdy bych neřekla, že dlouhá cesta z kopce je horší, než krátká cesta do kopce. Poučení pro příště. Autobus v půl třetí jsme stihly pět minut před odjezdem. Zdolaly jsme 19,4 km dlouhou trasu za 6 hodin 20 minut. Jen jsme dosedly, začalo pršet. A nepřestalo celé odpoledne, kdy jsme si už na hotelu dávaly Jarka červené víno a já dobrý čaj. A laškovaly s mladým číšníkem. Nápad vyměnit jednu noc v autě za nocleh v pořádném hotelu se kázal jako vynikající. Přepraly jsme si pár hadříků, naložily se do vany, večer poseděly na baru a ráno si užily skvostnou snídani. Čekala nás cesta dál a dál na jih.

Většina lidí, kteří na Zélandu byli říká, že Jižní ostrov je hezčí, než Severní. Já to vidím opačně, ale určitě to souvisí s počasím, náladou, mírou zážitků… Na „jižáku“ mě nadchla oblast Marlborough s vinicemi (i když si ochutnávky užívala jen Jarka), Kaikoura, kde jsme zažily asi nejhezčí svítání na břehu moře, studentské městečko Dunedin, ale největším zážitkem byla pro mě procházka k Tasmánskému ledovci a následný let vrtulníkem na Mount Cook. Let jsme měly naplánovaný na 1. dubna, ale když jsme dojely na malé letiště v Aoraki, bylo tak zataženo, že byly všechny lety zrušeny. Co teď? Na to jsem se těšila celý měsíc…

Zajely jsme tedy pár kilometrů do hotelu Hermitage, luxusního horského hotelu (kde jsme ale nespaly), daly si na terase kávu a koláč a spekulovaly, jak to vyřešíme. Letu jsem se vzdávat nechtěla, dokonce jsme měly rezervaci na ten úplně nejdelší, hodinový, skoro za 500 NZD! Nezbude, než prohodit dny. Takže jsme jely k jezerům Pukaki a Tekapo, u kterého jsme si skoro tři hodiny užívaly v Tekapo Srpings, místních termálních lázních. No, lázně je trochu nadnesené označení, spíš šlo o několik termálních bazénků a jednu saunu, do které jsme musely! v plavkách. Ale bylo to prima a pěkně jsme se prohřály. Na spaní u jezera jsme jely skoro za tmy, GPS moc nezafungovala a ráno jsme zjistily, že jsme parkovaly asi o sto metrů jinde, než jsme chtěly (mně se hned zdálo, že jedeme po nějaké až moc kamenité cestě, skoro jsme vjely do jezera :-)).

Druhý den dopoledne jsem volala na letiště, jak to vypadá s počasím. Tak zatím nic, je mlha, Jim nevadí déšť, jim nevadí ani vítr, ale za mlhy se prostě nelítá, byť ve výšce 2500 metrů už žádná není. Stejně jsme to riskly a těch sedmdesát kilometrů se vrátili do Aoraki Mount Cook Village. Těsně před ní jsme odbočily doprava směr Tasman Lake. Slunce začalo vykukovat zpod mraků a za chvíli už to peklo jako v létě. Zaparkovaly jsme na malém parkovišti a vydaly se kopcem vzhůru na několik vyhlídek, které končily tou nejatraktivnější, nad Tasmánským jezerem. Nádhera. Kolem dokola jen sklály, pod námi ledovcové jezero, úplně stříbrné, s kusy ledových ker ve vodě. A ticho.

Vrátily jsme se zpátky k autu a jely rovnou na letiště. Můžeme letět ve 13 , ale musíme počkat na jednu dvojici z hotelu Hermitage. Hodinový let nemá na dnešek rezervovaný nikdo (a jen jako dvojice letět nemůžeme), jen ty základní půlhodiny. Stejně bychom se ale prý na Mount Cook nepodívaly, na západní straně je pořád mlha…. Dvojice z hotelu přijela s půlhodinovým zpožděním, takže jsme musely dát přednost lidem, co přijeli na čas. Grrrr! Nakonec jsme konečně vzlétly a užily si skoro půl hodiny ve vzduchu a deset minut na ledovci (focení a tak). Viděly jsme hodně z toho, co jsme šly dopoledne pěšky a kontrast třiceti stupňů dole a sněhu nahoře stál za to.

A takovýchhle zážitků jsme měly na Zélandu desítky. Plavbu starým parníkem po jezeře Wanaka, jízdu malým autobusem skoro hlavou dolů skrz zlatonosné hory u Queenstownu, Tunnel Beach Walk, plavbu s Rayem plachetnicí za Hektorovými delfíny, nejlepší hamburger na světě a taky to řízení velkého auta a jízdu vlevo.

Ale to by bylo na knížku a ne na krátký článek :-).

Kontaktujte mě